Pražské jaro 1968

Po skončení druhé světové války si nikdo nechtěl ani vzpomenout na předválečnou hospodářskou krizi s masovou nezaměstnaností, ani na poraženeckou náladu v období po Mnichovské zradě, ani na žabomyší potyčky v podstatě stejných politických stran. Proto se většina lidí, v nepřítomnosti jiné, smysluplné alternativy obrátila ke komunistům, podobně jako po listopadu 1989 k Občanskému fóru.

Miriam Tintěrová

Plánovité hospodářství, které bylo po Únoru 1948 zavedeno, nepředstavovalo demokratický způsob řízení hospodářství volenými zástupci pracujících, ale privilegovanou byrokracií podle vzoru SSSR. Nezbytné předpoklady pro fungující plánovité hospodářství – demokratická diskuse, svoboda kritiky, samostatné myšlení a jednání, aby bylo možno korigovat chyby a rozvíjet výrobu podle potřeb celé společnosti, chyběly. Místo toho se centrálně komandovalo, rozhodování fungovalo v podstatě jen shora dolů a jakákoliv kritika byla označena za „kontrarevoluční“. Přesto znamenalo tak zásadní změnu k lepšímu, že velice brzy odstranilo nezaměstnanost a bídu, zaostalé Slovensko proměnilo v slibně se rozvíjející zemi.

Deformovaný hospodářský plán, který vyhovoval době svého vzniku a úkolu rozvinout těžký průmysl, přestal v 60. letech stačit nové potřebě – rozvoji nových technologií, rozšíření lehkého průmyslu. Každá změna znamenala dočasné snížení nalinkovaného plánu a to zase ohrožovalo křesla vládnoucí byrokracie. Proto se jakékoliv změně zuřivě bránila.

Od první liberalizace …

Rýsující se společenská krize vedla ke vzniku dvou táborů uvnitř vládnoucí byrokracie KSČ. Na jedné straně ti, kteří nechtěli žádné změny, projevy nespokojenosti postihnout represí a tvářit se, že se nic neděje („konzervativní křídlo“) – na druhé straně se rodilo „reformní křídlo“, které se nakonec prosadilo s Alexandrem Dubčekem, pohybujícím se mezi proudy. Představitelé „reforem“ chtěli určité změny, avšak jen ty, které by neohrozily jejich vlastní výsady a mocenské postavení.

I když šlo o velmi omezené reformy – hlavně o decentralizovanější hospodářství a víc odpovědnosti pro vedoucí jednotlivých závodů – bylo k jejich prosazení proti „konzervativnímu křídlu“ nutno mobilizovat veřejné mínění. Proto byla začátkem roku 1968 uvolněna cenzura médií a ohlášena určitá, byť omezená svoboda v oblasti politiky a kultury.

… k rozkvětu „Pražského jara“

Avšak mládež a pracující vzali tyto omezené reformní návrhy jako podnět k diskusím a dalekosáhlejším změnám – a dali se do pohybu. Společnost se probouzela k politickému životu. Od poloviny března bývala většina novin každý den už brzo ráno vyprodána. Dělníci požadovali vyšší mzdy; k hospodářským požadavkům se rychle přičlenily politické, jako například snížení platů funkcionářů a odstranění jejich výsad. Začala široká diskuse, jak by se dala ekonomika a celá společnost organizovat demokratičtěji a efektivněji; mluvilo se o volených závodních radách, které by vedly továrny. A nejen mluvilo: v některých podnicích už existovaly zárodky takových rad a konaly se schůze dělnických delegátů.

Ve svobodné atmosféře „Pražského jara“ zkrátka vykvetly myšlenky, představy a vize socialistické společnosti, která by si toto pojmenování opravdu zasloužila.

Tanky jedou!

Vládnoucí byrokraté jiných států východního bloku tento vývoj v ČSSR sledovali se znepokojením. Obávali se, aby události „Pražského jara“ nepůsobily „nakažlivě“ na jejich vlastní pracující, kteří by se mohli obrátit proti nim. I československému „reformnímu křídlu“ KSČ to všechno už dávno přerostlo přes hlavu. Dubček vyzýval obyvatelstvo k „umírnění“ a pokoušel se uvést společenské hnutí zpět do „bezpečných“ kolejí.

Jenže vedoucí činitelé v Moskvě už nechtěli dále vyčkávat – dali povel k útoku.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 dochází k invazi sovětských vojsk do ČSSR. S podporou vojenských jednotek z NDR, Polska, Maďarska a Bulharska jsou obsazena všechna větší měst; je omezeno rozhlasové vysílání, vydávání novin, vedení strany je „uneseno“ do Moskvy.

Lidé se brání …

Obyvatelstvo reaguje hromadným odporem. Den po invazi dochází ke generální stávce a masovým demonstracím. Lidé apelují na okupační vojska, na letácích a plakátech dávají najevo svůj protest a oč jim jde, v osobních rozhovorech vysvětlují situaci.

Vojáci jsou na rozpacích a na pochybách – bylo jim řečeno, že prý je v ČSSR nutno zabránit fašistické kontrarevoluci. Řada jednotek musí být brzy vyměněna za poslušnější.

Odpor pokračuje dál. Údajně defektními lokomotivami se blokují železniční tratě, ukazovací cedule na dálnicích jsou odmontovávány, ulice přejmenovány po Dubčekovi,… Ve Vysočanech, v ČKD, pod ochranou samotných zaměstnanců se schází tajně sjezd KSČ, která poprvé od konce 40. let má masovou podporu a která souhlasí s veškerým odporem proti „bratrské pomoci“.

… až do konce!

Sovětští byrokraté poznali, že tuto bitvu nemohou vyhrát vojensky – udělali to tedy jinak. „Reformní“ zástupci strany, v čele s Dubčekem se 27. 8. překvapivě vrací do Prahy jako svobodní lidé. Vypadá to jako vítězství, i když okupační vojska jsou zde stále.

Jedno z hesel srpna 1968

Ale: navrátilci vyžadují od obyvatelstva ukončení demonstrací proti SSSR. 31. srpna Dubček oznamuje znovuzavedení tiskové cenzury. Jeho autorita i autorita dalších „reformních“ představitelů poslouží k rozbití demokratického hnutí v ČSSR. A sám Dubček se nátlaku z Moskvy podrobil a sehrál úlohu, která mu byla určena, až do konce – sesazení z funkcí a vyloučení ze strany. Nastalo období normalizace…

Památky a poučení …

Podobně jako studenti a dělníci na Západě, například ve Francii v památném květnu 1968, se i hnutí „Pražského jara“ neomezilo na jednotlivé dílčí požadavky, nýbrž usilovalo o zásadní změnu mocenských poměrů. To dodalo celému hnutí velkou dynamiku: přání a perspektiva lepší společnosti, skutečného socialismu „s lidskou tváří“, nadchla spousty lidí a probudila v nich ohromné síly a schopnosti.

takové množství nových idejí, jak v politice, tak v umění a kultuře, vzniklé během několika měsíců, solidarita a fantazie při společných akcích proti okupantům – to všechno vyvrací námitky proti „rovnostářskému“ socialismu, i proti neochotě a neschopnosti lidí se domluvit a něco dělat společně. Stalinismus (tj. byrokratická deformace dělnického státu, která se podstatně nezměnila ani po Stalinovi) dokázal, že existence privilegované vrstvy je neslučitelná s demokraticky organizovanou společností, se socialismem.

Přestože po Listopadu 1989 řada nových státních představitelů buď hnutí v roce 1968 úplně přehlížela, nebo je označovala za předstupeň k „demokracii a trhu“ (tedy současnému kapitalismu), lidé v roce 1968 měli podobné sny a představy jako v roce 1989. Chtěli společnost, ve které nebude nezaměstnanost a sociální nejistota, ani poručníkování a výsady byrokracie. Požadavky nezněly „privatizovat“, ale „demokratizovat“, ne rozdat jednotlivcům, ale dostat hospodářství pod kontrolu společnosti. Plánovité hospodářství může fungovat jen tehdy, je-li demokraticky organizované.

… pro dnešek a zítřek

Sovětské byrokracii se podařilo „Pražské jaro“ potlačit. K tomu jí pomohla skutečnost, že mládež a pracující neměli žádnou silnou a nezávislou organizaci s jasným socialistickým a demokratickým programem – namísto toho vkládali příliš mnoho nadějí a očekávání do „reformního křídla“ KSČ a to zase do vrcholných představitelů tohoto proudu. Jejich důvěra byla trpce zklamána…

Pro nás z toho plyne mj. jasné ponaučení, které platí i dnes v podstatně změněné situaci_ že se v boji za naše zájmy nikdy nemůžeme spolehnout na lidi, kteří přijímají stávající společenský řád a hmotně z něj těží! Musíme svůj osud vzít do vlastních rukou a organizovat se – abychom si přece jednou vydobyli společnost, jakou chceme: socialistickou demokracii.