Krize ve Spojeném království aneb Věk velkého vyvlastnění

V počtu a v jednotě je síla. Jednoduchá pravda pro nesnadné dny. Ve Spojeném království se v těchto dnech lidé sjednocují v nevídaných počtech, a to v sílu toužící v jádru po přetvoření stávajícího světa, po zrušení logiky, která v tomto světě převládá, po ustavení zcela nové logiky. Během prosince 2022 tak došlo k největším stávkám od roku 1989. Dne 1. února 2023 pak najednou vstoupilo do stávky přes půl milionu lidí. A zdá se, že toto je teprve začátek.

Proč zde lidé stávkují? Protože jejich životy jsou pod neustálým útokem. Krize veřejných služeb, krize bydlení, energetická krize, inflační krize atd. Tyto jednotlivé krize jsou však ve skutečnosti jedna a ta samá krize, Krize s velkým K – Kapitalismus.

Překonání této Krize si žádá organizované úsilí celé populace. Komu však má připadnout ona organizační úloha? Zcela jistě není radno se spoléhat na Labouristickou stranu v čele s Keirem Starmerem, neboť ta už patrně nezastává zájmy pracující třídy, přičemž se dávno vzdala svého původního požadavku na „společné vlastnictví prostředků výroby, rozdělování a směny“. Namísto socializace nastupuje privatizace. A tato privatizace není v základu nic jiného než deprivace. Nelze bez dalšího spoléhat ani na vedení odborových svazů, jež příliš často činí ústupky vládnoucím třídám a naopak zřídka jedná s rozhodností, kterou si žádají okolnosti. Osvobození pracující třídy musí nakonec pokaždé být především dílem samotné pracující třídy. Ta se musí sama organizovat ve svých vlastních orgánech založených na radikálně demokratických principech, ať už v rámci pracovišť, na školách a univerzitách, v širších komunitách a jinde. Tuto úlohu pracující třídy nemůže nikdo jiný a nic jiného zastoupit.

Žádné z práv, která jsou v platnosti, nebylo milostivě dáno shůry, ale každé takové právo bylo vždy vybojováno, a to oproti těm, kteří se jej odvážili odpírat. Ačkoliv lidé ve Spojeném království vznáší v první řadě právo na důstojnou mzdu, ve své podstatě vznáší požadavek na důstojnost jako takovou. A to nutně nejen pro sebe, nýbrž pro všechny. Je totiž nepochybné, že důstojnost je tu konečně buď právě pro všechny, nebo vůbec pro nikoho.

A jaká je odezva ze strany státu? Stejně jako každý jiný stát, ani stát ve Spojeném království není nezávislou a nestrannou mocí, která by stála jaksi mimo společnost či nad společností. Stát zde naopak s radostnou činorodostí vstupuje do společenského dění, a to tak, že dokonce sám vede třídní boj – proti pracující třídě.

To je zjevné mj. z legislativních kroků, které byly přijaty v souvislosti s protesty, jež se nezadržitelně šíří napříč zemí. A navzdory již tak velmi přísnému zákonu dochází k čím dál tím většímu omezování práva na stávku.

Zákon tedy nyní umožňuje zaměstnavateli, aby mohl nahrazovat stávkující zaměstnance agenturními pracovníky, což z pochopitelných důvodů vede k oslabení postavení stávkujících při prosazování jejich společných zájmů. Každý pracovník přeci musí a má být nahraditelný!

Dále došlo k úpravě výše náhrady škody, kterou může zaměstnavatel uplatňovat vůči odborové organizaci v případě porušení zákona při organizaci stávky, resp. k jejímu zvýšení až na 1 milion liber (cca 27 milionů korun). Vzhledem k tomu, jak obtížné je příslušná pravidla dodržet, je zřejmě účelem této změny zákona výlučně snížení odhodlanosti odborů.

Vedle toho se nyní připravuje návrh zákona o minimální úrovni obslužnosti, tzv. Strikes (Minimum Service Levels) Bill 2023, který popírá právo na stávku jako takové, tj. právo odmítnout výkon práce. Ve vybraných sektorech – ve zdravotnictví, v hasičských a záchranných službách, ve školství, v dopravě atd. – by tento zákon dal zaměstnavateli oprávnění k tomu, aby mohl vyžadovat zajištění minimální úrovně obslužnosti, a to tak, že by mohl jednostranně rozhodnout o tom, že jím určení zaměstnanci musejí vykonávat práci i přes probíhající stávku. Pokud by určení zaměstnanci výkon práce za takové situace odmítli, pozbyli by zákonné ochrany a mohli by být propuštěni. Stanovení toho, co se má rozumět minimální úrovní obslužnosti, by samozřejmě bylo na uvážení zaměstnavatele. Uvedený zákon by pak dále zavedl odpovědnost odborové organizace za to, že se příslušní zaměstnanci podrobí rozhodnutí zaměstnavatele, kdy pokud by toto odborová organizace nezajistila, vznikla by jí povinnost nahradit zaměstnavateli tímto způsobenou škodu. Jinými slovy, zákon by v zásadě nutil odborovou organizaci, aby dozírala nad oslabováním stávky, kterou sama pořádá.

Pokud z výše uvedeného plyne nějaké poučení, pak to, že zákon nelze ztotožňovat se spravedlností. Stejně tak legalita není to samé, co legitimita.

Konzervativní vláda Rishiho Sunaka prohlašuje, že cílem nového zákona má být zajištění ochrany veřejnosti před stávkujícími. Ve skutečnosti však tito stávkující chrání veřejnost, a to před jejím neustálým vyvlastňováním.

Nacházíme se ve věku velkého vyvlastnění, totiž ve věku, v němž je vyvlastnění pracující většiny ve prospěch privilegované menšiny tím nejvyšším účelem. Vyvlastnění společenského bohatství, kdy práce mnoha se stává majetkem několika málo jednotlivců. Vyvlastnění práv, důstojnosti a spravedlnosti. Vyvlastnění volného času, potenciálu i příležitostí.

A řešení takového vyvlastnění? Vyvlastnění vyvlastňovatelů!