Před deseti lety jsme k 10. výročí událostí roku 1989 napsali článek, na kterém toho není moc co měnit. Jen se za deset let nakupila celá řada nových zkušeností - zasedání MMF a protesty proti němu; okupační stávka v dolu Kohinoor; vlády sociální demokracie poznamenané nárůstem korupce a v poslední řadě použitím policie proti nekonformní mládeži na technoparty; hrozba stávky v dopravním podniku, která odborům přinesla obrovské vítězství. Je toho už málo a to málo, co stojí za to připomenout, vládnoucí moc úzkostlivě tají. Takže, čtenáři, věz, že v roce 1989 ležela moc na ulici a na pár dní, na pár hodin, jsme mohli rozhodovat sami. Stará vládnoucí moc se nás bála a dnešní dělník musí cítit dojetí, když slyší skandování tváří v tvář pražskému tajemníkovi Štěpánovi: "Nejsme děti". Jakoby dnes slyšel pražské dopraváky, jak řvou na pražského primátora Béma: "Nelžete".

Jenže před deseti lety jsme tušili, co chceme a byli jsme ochotni - jako masa - přistoupit na nově se objevivší politiky, kteří slibovali. Před deseti lety bylo jasné, že jsme jinde. A dnes je to ještě jasnější - kapitalismus je stejně výkonný jako stalinismus, stejně mrhá lidskými a přírodními zdroji, šašky nahoře si můžeme vybírat z větší řady kašpárků, jenže jinak na ně žádné páky nemáme. Vlastně máme - pořád můžeme myslet, mluvit, jednat - můžeme se bránit na pracovištích, když si umíme kontrolovat odbory. A když spojíme své protesty do jedné řeky, znovu můžeme donutit vládnoucí moc odhodit svá privilegia. Ale je to, a bude to, těžší než před dvaceti lety. Bez demokratické zkušenosti stávkových výborů, demokratických odborů, sociálních protestních hnutí a jejich spolupráce, bez nových tradic kontroly předáků zdola, jejich volitelnosti, odvolatelnosti a žádných privilegií (včetně platových), bez diskuse, spolupráce to nepůjde. Jsme na začátku cesty, ale ne slepí a ne bez zkušeností.

Lekce pro dnešní dny

"Lidé mají krátkou paměť. Nepamatují si snad na fronty na banány, nedostatek toaletního papíru? Desítky razítek potřebných k získání devizového příslibu a vycestování do blbé Jugoslávie? Že tehdy mohli studovat jen prominenti? Jak ti komunističtí zločinci zavírali slušné lidi, cenzurovali knihy a zakazovali, co mohli?" Tak nějak reagují zděšené paničky zamilované dodnes do prezidenta Havla nebo otce českého kapitalismu Klause na rostoucí preference komunistů. Často se však podobně hlubokých argumentů dočkáme i od "seriózních" politiků a novinářů.

A to všechno v době, kdy si připomeneme deset let od listopadu 1989. Bouřlivé změny, která ovlivnila dějiny Česka (a Slovenska) stejně jako předchozí zvraty s pověstnou osmičkou na konci letopočtu. Zatímco především pravicový tisk má dnes tendenci představit nám "sametovou revoluci" jako vyjímečné protikomunistické vystoupení a vítězství demokracie (čímž ovšem myslí vítězství kapitalismu), z druhé strany často slýcháme o mocenském převratu, hře zpravodajských služeb a nejzahořklejší stalinisté pak za vším vidí zradu, na jejímž počátku byl "americký agent Gorbačov". Mnozí z nás dnes tváří v tvář nevyplaceným mzdám, ztrátě zaměstnání, složenkám za byt a ostatním cenám nebo neomalenosti vládnoucí třídy skřípají zuby a říkají: "Proboha, pro tohle jsme nestávkovali, nedemonstrovali a necinkali klíči". Máme tedy skutečně, co jsme chtěli? Budoucnost nabízí svou odpověď.

Štěpán Tourek, Václav Votruba, Petr Jindra

Předehra: Kolos na hliněných nohách

Je pravda, že nástup Gorbačova a s ním spojené "glasnosti" a "perestrojky" přinesl i do společnosti s tak konzervativním vedením, jaké bylo v tehdejším Československu určité uvolnění. Znovu, jako v polovině šedesátých let, se začalo otevřeněji mluvit o některých věcech, které byly alespoň částečně dlouho tabu. U nás např. způsobila obrovský rozruch Gorbačovova zmínka o "jisté inspirativnosti roku 1968 v Československu".

Na pohled vystavovaná "demokratizace" však byla odrazem úplně jiného procesu. Od počátku osmdesátých let začal stagnovat hospodářský rozvoj východního bloku. Pověstný "podpultový" toaletní papír, vložky nebo kečup (vše čas od času) byly vrcholem ledovce: snižující se schopnosti byrokratického plánování uspokojovat i základní potřeby společnosti.

Podniky zemí RVHP ("socialistický" hospodářský blok) mezi sebou dokonce začaly ve značné míře obchodovat barterovým způsobem (výměna zboží za zboží), protože peníze se zcela míjely svou funkcí - srovnatelného vyjadřování hodnoty různého zboží. Jak se drolil byrokratický plán, rostla samostatnost podnikové byrokracie a privilegovaná vládnoucí vrstva se začínala dělit: zatímco část především politických funkcionářů ve své omezenosti odmítala problémy vidět, prozíravější a s hospodářskou základnou systému více spojená elita hledala způsob, jak především ekonomiku zefektivnit. Dobře si spočítala, že pokud nebude schopna uspokojit základní potřeby společnosti, je ohroženo i její výsadní postavení. Byrokratická elita totiž zdaleka nebyla na společnosti tak nezávislá, jak by se mohlo na první pohled zdát. "Demokratizace" byla nejlepším prostředkem jak podrýt pozice prvního, konzervativního křídla. Mluvčím (nic víc) těchto reformátorů se stal právě Gorbačov.

Ústup od hospodářského plánu

Souběžné procesy zvětšování prasklin v ekonomice (jak celého východního bloku, tak jednotlivých národních hospodářství v jeho rámci), uvolnění společenské kritiky, především na podnikové úrovni, a politický boj uvnitř vedení samovolně vedl ke zvýšení samostatnosti hospodářských kapitánů. Centrální plán byl víc a víc virtuální realitou. Připravovaná československá reforma (měla být spuštěna 1.1.1990) byla logickým důsledkem.

"...je nezbytné zabezpečit novou kvalitou růstu národního důchodu jako předpokladu plnějšího uspokojování reálných potřeb lidu... Výsledky... analýzy jednoznačně potvrzují, že bez kvalitativního zdokonalení... nemůže být otevřen prostor pro nezbytné... změny v rozvoji výrobních sil... a v návaznosti na to pro naplnění sociálních cílů naší společnosti," píše se diplomaticky v úvodu "Usnesení ÚV KSČ o komplexní přestavbě hospodářského mechanismu ČSSR a jejím zabezpečení" z 18.12.1987.

Rodila se reforma. Vycházela ze zpomalení tempa rozvoje jak v celkových přírustcích výroby, tak v produktivitě práce. Příčina byla viděna v nedostatcích v systému plánování a státního řízení a nedostatku podnikové motivace (jak vedení, tak zaměstnanců). Pilířem reforem se měl stát zákon o státním podniku. Jeho principem bylo postavení podniku jako samostatné ekonomické jednotky hospodařící na vlastní účet. Omezit se mělo centrální financování, dotace i státní plán, který měl plnit pouze rámcovou úlohu. Víc než plánem měl být prognózou, cílem národního hospodářství, jehož uskutečnění ale záleželo na jednotlivých podnicích.

Ekonomický mechanismus měl být v zásadě postaven na principu trhu: podniky měly být tržními subjekty, které by prodávaly a nakupovaly podle vlastního rozhodnutí, pouze s určitými omezeními. Počítalo se s postupným uvolňováním cen (zdražováním), regulované měly nakonec zůstat jen ceny základních a strategických výrobků. Ačkoliv zahraniční obchod měl nadále zůstat převážně státní, část zisků v devizách měla jít přímo podnikům. Formou společných podniků s podmínkou zachování většiny českého kapitálu se měl umožnit vstup zahraničním investorům. Zejména sektor služeb měl být doplněn umožněním soukromého podnikání... Stalinská byrokracie začala ustupovat od všeho, co, ač v byrokraticky svázané podobě, připomínalo socialismus.

Probuzení společnosti: druhotný (a "smrtelný") efekt

Jestliže však reformátoři museli k podrytí pozic změny odmítajících představitelů starých pořádků vytvořit prostor pro uvolnění kritiky, vystavili se zároveň zvýšení veřejného dohledu. V po léta od možnosti ovlivňovat chod věcí odstavené a strnulé společnosti se daly do pohybu spodní proudy, nad nimiž nakonec - tak jako Dubčekovo vedení v roce 1968 - ztratili hlasatelé přestavby kontrolu.

Zvýšenou snahu společnosti usilovat o podíl na rozhodování o své budoucnosti se dokonce v plánech reforem také odrazil. Ve "Směrnici k zabezpečení komplexní přestavby hospodářského mechanismu", kterou počátkem roku 1988 schválila vláda ČSSR se v jedné kapitole zabezpečuje "účast pracovního kolektivu na rozhodování zásadních otázek hospodářského a sociálního rozvoje organizace..." Ačkoliv jádrem "socialistické samosprávy" měly být organizace existující Národní fronty a především odbory (ROH), v její pravomoci mělo být např. i volit ředitele. "Smírčí" úlohu si však zachoval zakladatel, tedy stát, potažmo příslušné ministerstvo. Ve Směrnicích také není zmínka o možnosti odvolávání...

Daleko významnější ve vztahu k pracujícím však byly návrhy ("samospráva" mezi ně patřila), které měly zvýšit motivaci především zvýšením a rozdílnou úrovní odměn k zajištění většího výkonu. Systém začal provokovat "hon za korunou", podněcoval růst spotřeby především "luxusního" zboží (tehdy to byly např. barevné televize, walkmany, první PC, "pravé džíny"...). Rozkvétaly tuzexové obchody (západní zboží se zde prodávalo za speciální devizové poukázky - bony). Stále zaostávající hospodářství však části společnosti neumožňovalo na luxus dosáhnout. Pro tu část, která příjmy či úspory měla, byl zase tohoto zboží nedostatek.

Ve skutečnosti se tak luxus do značné míry omezoval na privilegované vrstvy, které pod pomyslným heslem "bohatněte a užívejte si" přestaly skrývat své výsady. Naopak je začaly bez okolků vystavovat. Sanops (speciální zdravotní zařízení) nebo zvláštní prodejny s veškerým sortimentem pro elitu přímo křičely. Rozdělování společnosti začalo být viditelné a ta na to reagovala rostoucím poukazováním na rozpory mezi proklamacemi představitelů a skutečností. "Spodní proudy" se slévaly. Rostly zatím ještě neurčité opoziční nálady. Schylovalo se ke konfliktu.

Opozice vychází z izolace

Jak se uvolňovala politická situace, ožila i v polovině 80.let téměř polomrtvá, ale stále jediná opoziční organizace - Charta 77. Přibližně každý třetí její signatář "podepsal" v letech 1988-1989. Přitom existovala již jedenáct let před tím. Téměř polovinu z těchto lidí tvořili dělníci. Zároveň začínalo pomalu docházet i k vnější diferenciaci. Vedle Charty se samostatně koncipovalo v roce 1988 spíše pravicové Hnutí za občanskou společnost, následovala osmašedesátnická Obroda, měsíc před revolucí vznikla Levá alternativa.

Charta ještě zůstávala v izolaci. Několik jejích akcí však budilo (jiná vyhraněná protirežimní opozice neexistovala) pozornost a jisté sympatie. 20. výročí sovětské intervence a opoziční akce 28. října byly prvními většími střety po dlouhé době. Reakce společnosti na policejní zásah byla velmi citlivá a vedení státu proto v prosinci povolilo opoziční demonstraci ke Dni lidských práv. Vysoká účast způsobila zřejmě na ÚV KSČ zděšení a dlouho pak žádné povolení nepřišlo. Vlak opozice mimo rámec Národní fronty se pomalu rozjížděl. "Palachova týdne" a srážek s policií v Praze se již účastnily tisíce lidí. Atmosféra houstla.

Průlomem se však stalo teprve prohlášení Několik vět. Svobodná Evropa denně hlásila desítky nových signatářů ze všech společenských vrstev včetně známých osobností. Na 17.listopad ohlásili studenti pietní shromáždění k 50. letům od studentských nepokojů proti nacistické okupaci. Desetitisíce mladých lidí zde žádaly společenské změny. Masakr na Národní třídě byl pověstnou poslední kapkou pro ostatní. Šlo o okamžik, který prostě v situaci dřímajícího konfliktu stačil definitivnímu společenskému vzepětí.

Revoluce a kontrarevoluce

"Tak jako včera se v 16 hodin pražské Václavské náměstí i přilehlé ulice zaplnily asi 200 tisíci lidí. Řečníci, ale i demonstranti dali nejednou najevo, že jim nejde o narušení podstaty socialismu v Československu, nýbrž výhradně o jeho obnovu na plně demokratických a humánních zásadách," píše stroze ČTK v úterý 21.listopadu 1989. Tato zpráva dobře odráží tehdejší atmosféru ve společnosti, i když někteří by zmínku o socialismu nejraději vygumovali. Rozbíjí naprosto myšlenku, že sametová revoluce byla prokapitalistická. "Odmítnutí antisocialismu bylo jen taktickou reakcí na propagandu KSČ, která označila opoziční hnutí za protisocialistické živly," může namítnout pilný překrucovač historie. Ještě v prosinci se však plných 83% obyvatel v průzkumu veřejného mínění přihlásilo k podpoře socialismu. Nebo konkrétnější příklad: v bouřlivé diskusi tehdy stávkující 3.C na Gymnáziu Jana Keplera v Praze se pouze dva lidé hlásili ke kapitalismu, zbytek mluvil o socialismu nebo většinou o "něčem mezi tím". Představa by se dala charakterizovat jako kombinace "socialistické sociální jistoty a západní demokracie". Lidé chtěli především svobodně diskutovat a podílet se na řízení společnosti. To vyžadovalo zásadní změny ve fungování státu, který se sám nazýval socialistický. Kapitalismus ale nic takového nepřinesl.

Přestože vznik demokratických stávkových výborů a Občanských fór/Verejností proti násiliu (struktur ne nepodobných původním revolučním sovětům v Rusku) se projevil i v KSČ (řada jejích organizací, zejména v závodech se přidala k revoluci). Reformní vedení bylo zaskočeno stejně jako opozice, jejíž vůdci se báli, aby jim protesty nepřerostly přes hlavu. Denně vyzývali ke klidu a snažili se rychle stabilizovat situaci. "Okamžité" volby se odsunuly na červen, aby se stačila konsolidovat nová moc. Mezitím se rozjela propaganda restaurace kapitalismu. Alternativu proti trhu nikdo nenabídl. Společnost iluzi podlehla. Kontrarevoluce se všemi důsledky, jak je dnes známe zvítězila nad politickou revolucí. Svobodný nádech začalo škrtit utahování opasků. To jsme si ještě mysleli, že nám je utahují proto, abychom jednou mohli dýchat pravidelně. Po našich zádech se k moci vyšplhala nová, a jak se ukázalo, ještě arogantnější elita.

1989: inspirace pro dnešek

Převrat? Částečně jistě k přeběhnutí bývalých mocných na tu novou "správnou stranu" došlo. Protikomunistické vystoupení? Pokud má někdo odvahu nazývat nerovnoprávný režim s privilegovanou elitou komunismem, pak ano. Kapitalistická revoluce? Ne, zrada vedení proti poctivým úmyslům listopadových mas!

Socialistická alternativa Budoucnost na tom pozitivním z listopadové revoluce - protistalinistickém, demokratickém, socialistickém vystoupení mládeže a pracujících - trvá a hlásí se k tomu od svých počátků v roce 1990, kdy se začala formovat z listopadových středoškolských studentů. Jsme zřejmě vzhledem k překrouceným výkladům a "blbé náladě" jedni z posledních. Ale nejen to. V dnešní situaci předkládáme stále živou tradici roku 1989 jako inspiraci: pokud mohly masové demonstrace a generální stávka svrhnout stalinismus, odstraní i kapitalistickou diktaturu peněz.

Mladí lidé a pracující však potřebují svou stranu, která bude závislá pouze na jejich požadavcích, jejíž funkcionáři musí být kdykoli odvolatelní a nesmí pobírat vyšší mzdu než průměrný plat těch, které zastupují. Každá zkušenost ze současných střetů učí mladé lidi a pracující. Ale tyto zkušenosti může nahromadit až společná organizace, která každý úspěch i každou chybu využije k přeměně společnosti. Jedině pak bude moci dojít k vytvoření socialismu na plně demokratických a humánních zásadách. A zabránit tomu, aby se nám opět někdo vyplížil po zádech tam, odkud bychom ho pak dlouho a těžce sundavali. Tentokrát musíme vědět, co chceme, nejen, co odmítáme.

Byl i jiný program!

Scénář polistopadového vývoje u nás, jakoby napsal Lev Trocký (spolu s Leninem jeden z nejvýznamějších představitelů revoluce 1917, který se později postavil proti Stalinovi a v roce 1940 byl zavražděn jeho agentem v mexickém exilu) už v roce 1936, v díle Zrazená revoluce:

"Kdyby svrhla sovětskou vládnoucí kastu buržoazní strana, našla by mezi dnešními byrokraty, techniky, řediteli, stranickými sekretáři a vůbec mezi vedoucími činiteli mnoho ochotných služebníků. Očista státního aparátu by byla nutná i v tomto případě, ale buržoazní restaurace by musela patrně vyhodit méně lidí než revoluční strana. Hlavním úkolem této nové moci by byla obnova soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Nejdříve by musela umožnit, aby se ze slabých kolchozů oddělili velcí rolníci, a změnila by bohaté kolchozy ve výrobní družstva buržoazního typu nebo v akciové společnosti. V průmyslu by privatizace začala v podnicích lehkého a potravinářského průmyslu. Plán by se nejprve zredukoval na kompromis mezi státní mocí a "korporacemi", tj. kapitány sovětského průmyslu, jako možnými vlastníky, bývalými vlastníky z emigrace a cizími kapitalisty. Ačkoliv sovětská byrokracie už pro restauraci kapitalismu všelicos připravila, musel by nový režim v oblasti vlastnictví a řízení hospodářství provést nikoli reformu, nýbrž sociální převrat."
"...Pád dnešní byrokratické diktatury bez jejího nahrazení novou socialistickou mocí by proto znamenal návrat ke kapitalistickému systému při katastrofálním úpadku hospodářství a kultury."

Jaká existovala jiná možnost pro porážku minulého režimu, napsal v této své brilantní marxistické kritice stalinismu také:

"Předpokládejme, že by sovětská byrokracie byla zbavena moci revoluční stranou, která by měla všechny vlastnosti starého bolševismu a zároveň by byla bohatší o všechny zkušenosti uplynulých let. Tato strana by nejprve obnovila demokracii v odborech a v sovětech. Tato strana by mohla a také musela obnovit svobodu sovětských stran. Spolu s masami a v čele lidu by dále provedla nemilosrdnou očistu státního aparátu. Zrušila by hodnosti a řády a vůbec všechny výsady a omezila by nerovnost v odměňování práce na míru, která je pro hospodářství a stát nezbytná. Mládeži by dala možnost svobodně myslit, učit se, kritizovat, zkrátka se formovat. Zavedla by mnoho změn do rozdělování národního důchodu ve prospěch dělnických a rolnických vrstev. Pokud však jde o vlastnické vztahy, nemusela by nová vláda nic revolučně měnit. Dále by rozvíjela a prohlubovala zkušenosti plánovitého hospodářství. Po politické revoluci a po svržení byrokracie by proletariát musel provést mnoho důležitých hospodářských reforem, avšak nemusel by provádět žádnou sociální revoluci."
V listopadu 1989 však nikdo, bohužel s těmito myšlenkami nevystoupil. Dnes už tady ale je Socialistická alternativa Budoucnost. Dodáváme však, aby nedošlo k mýlce, že vzhledem k faktu restaurace kapitalismu u nás už k plné sociální revoluci bude muset dojít: vyvlastněním rozhodujících podniků a jejich převzetím samotnými pracujícími.

Bilance 89 - 99: Máme na co navázat

Studenti v roce 1989 požadovali nejen okamžité vypsání demokratických, pluralitních voleb nebo zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ, symbolu odmítnutého režimu. Souběžně vybízeli dělníky a ostatní, aby přišli se svými požadavky, které se od těch dnešních zase tolik neliší:

"1. Myslíme na dělnice a dělníky, pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost - v textilkách, konzervárnách, ve slévárnách, dolech atd...

2. Na mladé rodiny bez bytů.

3. Na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné.

4. Na špínu korupce a stínové ekonomiky, které se dnes už nedokáže vyhnout nikdo a žádná oblast národního života.

5. Na nezasloužená privilegia mocných.

6. Na zanedbaný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí."
Vysoké i střední školy se během několika dní a na několik týdnů dostaly pod kontrolu samotných studentů, kteří rozhodně nestávkovali proto, aby se nemuseli učit. Naopak, nekonečné diskuse, mezi sebou i s profesory a učiteli; přepisování výzev a prohlášení, malování transparentů, roznášení a vylepování letáků; spontánní návštěvy kasáren (aby vojáci nezasahovali, kdyby náhodou dostali rozkaz), továren (aby dělníci věděli, co vlastně chceme), demonstrace, mítinky, plné ulice a náměstí diskutujících, bavících se lidí - to je pravý obraz Listopadu 1989.

A stejně tak i pochodující dělníci. Bez nich by nebyla revoluce revolucí. Jejich příchod i pro ekonomy, přicházející z jejich ústavů s představou "trhu" (Prognostický ústav, ve kterém pracovali vedle sebe dnešní předseda ODS Klaus, místopředseda KSČM Ransdorf, bývalý představitel ČSSD Komárek, Ježek z ODA a další, přišel 23. listopadu s programem obnovy trhu, včetně vstupu do Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, demonopolizace, liberalizace cen atd.), znamenal důkaz toho, že předcházející režim skutečně padl a že si musí najít nové chlebodárce.

Půl roku se čekalo na volby do parlamentu, aby "národ" pochopil, že musí budovat trh, utahovat si opasky a jednou za čtyři roky si jít zvolit ty správné lidi do parlamentu. Tečku za diskusí o podobě porevoluční společnosti udělala až privatizace, proti které prakticky neexistovala opozice. Namísto společnosti, ve které bude rozhodovat zájem a potřeby většiny, se začala tvořit, nebo spíše už upevňovat společnost, ve které bude na prvním místě zisk několika jednotlivců.

Zpráva OSN: Deset let sociálního masochismu

Zpráva Programu OSN pro rozvoj o Východní Evropě, která vyšla na jaře, ale o které se u nás cudně mlčí, vyvolává odmítavou reakci východevropských vlád a nedůvěru západoevropských institucí. Ale pravda je neúprosná. Ze všech zemí bývalého stalinského bloku pouze Polsko, Slovinsko a Slovensko dostihlo úrovně hrubého domácího produktu z roku 1989. K nim se blíží ještě Česká republika a Maďarsko (nesmím zapomenout na velmi zaostalou Albánii, která se už také skoro dostala na úroveň roku 1989), všem ostatním zemím chybí k dosažení této úrovně nejméně 21% (například Chorvatsko) až 58% (Arménie). V roce 1989 žilo s příjmem 4 dolary denně 14 milionů lidí, dnes je to 147 milionů. Ve většině zemí není podle zprávy ani dokonalá demokracie, ani dobrá regulace trhu proto, aby zajistil základní funkce společnosti.

Když vyloučím ze zprávy země bývalého Sovětského svazu i země Balkánu a zůstanu u východoevropské "elity", ani potom není důvod k jásotu. I v těchto zemích klesá porodnost, stoupá počet sebevražd, roste nezaměstnanost a zvyšuje se rozdíl v příjmech jednotlivých společenských vrstev. V zemích, jako je Polsko, Chorvatsko, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko a Slovensko, ekonomika roste, dokonce i takřka 5% každý rok. Nic ale nemění na masové nezaměstnanosti a rostoucí chudobě nejméně 60% společnosti. Takřka ve všech zemích se snižuje délka života (v Rusku se muž dožije v průměru 58 let !). Objevují se znovu nemoci chudých jako tuberkuloza, roste počet nemocných AIDS, drogová závislost.

Nejvíce ohroženi jsou důchodci, lidé tělesně postižení, matky-samoživitelky.

Snížil se počet žen v rozhodujících funkcích, ženy jsou také vytlačeny z veřejného života, roste násilí v domácnostech. Řada žen je sociálními podmínkami donucena k prostituci.

Za své vzaly školky, klesají výdaje na vzdělání.

S tím souvisí i růst "černé" a "šedé" ekonomiky (ta část prodeje, výpomoci a drobné výroby, která neprojde zdanění). V Maďarsku například představuje 30% celého národního příjmu.

Na konci zprávy její předkladatel a ředitel Rozvojového programu OSN Krujderink mluví o "zhroucení očekávání". Přechod těchto zemí ke kapitalismu se dá přirovnat ke světové krizi 30. let, kdy sto milionů lidí žije v bídě a další miliony jen tak tak přežívají.

"Přímé zahraniční investice dosáhly předloni výše 400 miliard USD, přičemž 58% putovalo do průmyslových zemí a jen 5% do reformních zemí střední a východní Evropy. Průmyslové země vlastní 97% všech světových patentů. Dvě stě nejbohatších lidí planety své bohatství během uplynulých čtyř let více než zdvojnásobilo na celkový více než bilión dolarů."

Přes ujišťování našich politiků o tom, jak se máme mnohem lépe, můžeme říct, že trh v celé východní Evropě zklamal. Dokonce nedávno vyšla v Anglii kniha s příznačným jménem "Market Failure, Eastern Europe´s "Economic Miracle"" (Neschopnost trhu, Východoevropský "ekonomický zázrak") autorů Laszlo Andora a Martina Summerse.