Covid a krize, kterou vyvolal, prohloubil ve střední a východní Evropě procesy, jejichž počátek sahá do let 1989–91.
Paul Smith (Alternatywa Socjalistyczna — ISA v Polsku)
Poprvé publikováno na stránkách International Socialist Alternative 3. dubna 2021 (ENGLISH ORIGINAL HERE)
Propouštění, ztráta příjmů, zdravotnické systémy na pokraji kolapsu, počty obětí, které se vymkly kontrole – pandemie COVID-19 zasadila pracujícím střední a východní Evropy tvrdou ránu. Má dalekosáhlé sociální, ekonomické, politické a bez nadsázky také smrtelné důsledky.
Vlády v regionu zároveň využívají pandemie k posilování autoritářských pravomocí a zakazují právo shromažďovat se a protestovat. Tyto pokusy, ani hrozby tvrdých represí, ale nezabránily nepokojům včetně masových protestů v Rusku proti politickým represím, v Bělorusku proti volebním podvodům nebo v Polsku proti útokům na právo na potraty, abychom zmínili jen některé z nich. V dalších zemích regionu bublá pod povrchem hněv, jen vybuchnout.
V důsledku krize ztrácejí vládnoucí strany podporu nejen z důvodu nezvládnutí pandemie, ale také kvůli ohromné korupci a nespravedlnosti, které odhalila. Nespokojenost roste a neoliberalismus, už tak pro masy lidí v mnoha částech regionu zkompromitovaný a odmítaný, dostává další trhliny.
Mezi nejnovější příklady, pokud jde o volební výsledky, patří vítězství Lëvizje Vetëvendosje! v Kosovu, levicové strany, která je proti dalším privatizacím, vyjadřuje se ve prospěch dotování státního průmyslu a slibuje poskytovat sociální podporu svobodným matkám a starším lidem. Také v Bulharsku se v nedávných volbách prosadily strany brojící proti establishmentu.
Očkování
V posledních měsících roku 2020 byly vakcíny považovány za kouzelný proutek, který zajistí kolektivní imunitu a ukončí pandemii ještě v roce 2021. Stejně jako ve zbytku Evropy však nedostatek vakcín zpomalil očkovací programy. Mezitím se regionem šířila nová vlna infekcí a mutací, Česká republika na konci února překonala všechny rekordy. Spolu s nárůstem počtů nakažených dochází k novým lockdownům, které s největší pravděpodobností prodlouží a dále prohloubí hospodářskou krizi.
Nedostatek vakcín Pfizer a AstraZeneca vede k vakcínové diplomacii a posiluje vliv Ruska a Číny v regionu střední a východní Evropy, zejména na Balkáně, počínaje Srbskem, ale také v zemích EU. Slovensko objednalo 2 miliony ruských vakcín Sputnik V, zatímco Maďarsko již začalo používat čínský Sinopharm, přestože tyto látky dosud neschválil regulační úřad EU. Polsko jedná o nákupu čínské vakcíny také a plánuje posílit polsko-čínskou spolupráci.
Mezitím dostalo v samotném Rusku, které pomyslně soutěží s USA, Indií a Brazílií, pokud jde o nejvyšší počty nakažených a úmrtí, vakcínu Sputnik V pouhých 5 % obyvatel, z nich ještě ani všichni nemají druhou dávku. Nejde přitom jen o rozšířené obavy z vedlejších účinků domácí vakcíny. Odráží to širokou skepsi a nedůvěru ruské společnosti vůči Putinovu režimu.
Hospodářské důsledky
Ačkoli se virus v prvních měsících roku 2020 zpočátku šířil v tomto regionu pomaleji než v západní Evropě, kombinace národních lockdownů a dočasného zhroucení globálních dodavatelských řetězců vedly v ekonomikách střední a východní Evropy k volnému pádu. Ve druhém čtvrtletí roku 2020 poklesl hrubý domácí produkt (HDP) Maďarska téměř o 15 %, Rumunska o 12 %, Polska o 9 % a Česká republika a Slovensko zaznamenaly pokles o 8 %.
Počáteční prognózy poukazovaly na prudký pokles HDP za celý rok 2020, nicméně velké vládní protikrizové programy v mnoha zemích regionu a uvolnění restrikcí po ústupu pandemie v letních měsících ekonomikám trochu ulevily. Oživení netrvalo dlouho. Restrikce zavedené po podzimním nárůstu infekcí, ačkoliv nebyly tak přísné jako jarní uzávěry, stlačily region na další dno, kde se bude potácet i v prvním čtvrtletí roku 2021. „Koronavirová krize“ měla tak zlé následky proto, že hospodářství tohoto regionu nebyla v dobré kondici už před ní. Krize obnažila existující slabiny a protiklady, a i z toho důvodu, dojde-li v následujícím období k určitému oživení, nebude ani výrazné, ani nebude mít dlouhé trvání.
Pokud jde o rok 2020 jako celek, nejvíce utrpěla Česká republika a Slovensko, obě ekonomiky se v roce 2020 propadly o 5,6 % respektive o 5,2 %. Zbytek regionu nebyl příliš pozadu – Maďarsko zaznamenalo pokles HDP o 5,0 %, Rumunsko o 3,9 % a Polsko o 2,7 %, což je první recese v zemi od počátku 90. let. Podobně se po příchodu pandemie očekávalo, že se ruské hospodářství sníží o 6 %. Nakonec byl jeho pokles poloviční, což do značné míry souvisí s tím, že se vláda vystříhala opakovaných lockdownů za cenu jedné z nejvyšších úmrtností na světě. Ruská vláda přesto neočekává, že se ekonomika zcela obnoví dříve než za dva roky.
Prognózy pro rok 2021, které optimisticky předpovídaly konec lockdownů a hospodářských výpadků v souvislosti s pokrokem v očkovacích programech, předpokládaly, že v prvním čtvrtletí bude v celém regionu pokračovat recese, po níž bude následovat oživení, a to zejména ve druhé polovině roku. Vzhledem k pozastavení očkování, šíření nakažlivějších kmenů viru potenciálně odolných vůči současným očkovacím látkám a novému nárůstu infekcí, které postihly Evropu a region střední a východní Evropy, se hospodářské trápení pravděpodobně prodlouží.
Nebýt několika zmírňujících faktorů, krize by byla v roce 2020 mnohem vážnější. Jednak nebyly globální dodavatelské řetězce během podzimních odstávek oproti jaru tolik narušené. Vzhledem k postavení členských států EU z regionu střední a východní Evropy v globálních dodavatelských řetězcích (a konkrétně jejich podílu na německém vývozu) mělo mírné oživení v Číně, které podpořilo německý vývoz, pozitivní dopad také na export z těchto zemí. Podzimní lockdowny pak často nepřinesly taková omezení a mnoho firem se přizpůsobilo provozu za pandemických podmínek.
A konečně, a to je nejdůležitější, na rozdíl od krize v letech 2008–2009, k při níž ale nedošlo k synchronizovanému kolapsu na celém světě a která neměla ve střední a východní Evropě tak vážné dopady, ačkoliv vedla k prudkému přiškrcení výdajů, reagovalo tentokrát mnoho zemí v regionu bezprecedentními opatřeními ke zmírnění dopadů krize. Vlády přistoupily k masivním podpůrným programům včetně dotací na udržení pracovních míst financovaných politikou kvantitativního uvolňování (prakticky “tištění” peněz) a nulových úrokových sazeb.
Protikrizové balíčky
Přestože jsou protikrizové programy skromné ve srovnání s balíčky v západní Evropě a liší se v různých zemích střední a východní Evropy, hrají zde významnou roli a odrážejí posun v hospodářské politice. Protikrizové balíčky Maďarska představují 13,6 % HDP, Česká republika utratila 12,3 % HDP, Polsko 11,3 % a disponuje největším ochranným štítem založeným na kvantitativním uvolňování, které k prosinci 2020 dosáhlo zhruba 30 miliard eur. I Rumunsko přistoupilo k podpoře z rozpočtu, i když v menším měřítku, včetně vůbec prvního programu kvantitativního uvolňování v moderních dějinách země. Rusko zavedlo fiskální stimul ve výši 8,4 % HDP.
Usnadnila to nízká míra veřejných dluhů ve většině těchto zemí – od 48 % HDP na Slovensku po 65 % v Maďarsku, ale také kvantitativní uvolňování, tedy, že si vlády bezúročně půjčovaly od vlastních centrálních bank. Říká se, že tak vznikají peníze z ničeho, v budoucnu to ale samozřejmě povede k nákladům v podobě zvyšování státních dluhů, inflace a snižování životní úrovně. Tato politika není řešení – i když může dočasně zmírnit současnou krizi, jednoduše nahromadí rozpory, které později povedou k novým, větším krizím. Klíčová otázka pak bude: kdo to zaplatí?
Díky těmto opatřením, zejména dotování mezd firmám, zatím míra nezaměstnanosti výrazně nerostla – doposud pouze o 1 %. Například v České republice je stále okolo 4 %. Ačkoliv v regionu existují rozdíly, průměrná nezaměstnanost mladých lidí je vyšší než 10 % a může se stát jednou z hybných sil budoucích protestů. Mezinárodní měnový fond však varuje, že při postupném ukončení programů na podporu zachování pracovních míst může nezaměstnanost prudce vyskočit, což pro tyto země představuje dilema.
Politika rozpočtových podpor bude pokračovat i v nadcházejících letech díky protikrizovému fondu „EU nové generace” v hodnotě 750 miliard EUR, jehož velká část bude směřovat k členům EU ve střední a východní Evropě.
Polsko nyní připravuje zavedení jakéhosi „new dealu“ s názvem Nowy Ład (doslova “Nový řád”). Přesné podrobnosti zatím nejsou známy, je ale zřejmé, že se plánuje politika velkých fiskálních podpor, které budou vypláceny nejméně po několik příštích let. Již nyní se spekuluje o pravděpodobném zvýšení daní, pokud se vláda nerozhodne ignorovat pravidla EU o veřejném dluhu.
Některé z těchto vlád, zejména pravicově populistické vlády PiS v Polsku a Fidesz v Maďarsku, již politiku fiskálních stimulů v reakci na zpomalení globálního hospodářství v letech 2018–2019 zahájily. Začaly se tak odchylovat od dogmat a praxe neoliberalismu v letech před pandemií, protože se bály masové nespokojenosti po letech brutální neoliberální politiky v regionu.
Vzhledem k absenci levicových stran se dostaly k moci na vlně protestů proti dopadům krize z let 2008–2009. Jejich druh pravicového populismu se ve zjevném pokusu o získání hlasů pokusil snížit část zátěže dělnické třídy zavedením nových sociálních transferů – nových sociálních dávek. Například v Polsku byl snížen věk odchodu do důchodu, zvýšeny důchody, byly zavedeny další výplaty důchodů, a co je nejdůležitější, nové přídavky na děti.
Zároveň se v některých z těchto zemí, zejména v Polsku a Maďarsku, pokoušela stále nezávislejší a sebevědomější domácí vládnoucí třída osamostatnit od zahraničního kapitálu. Například v Polsku to mělo podobu tzv. „polonizace“ bank, dobrovolného znárodnění zahraničních bank. Tento proces se však napříč celým regionem liší. Například v Maďarsku a na Slovensku zůstává závislost na zahraničních výrobcích, zejména v automobilovém sektoru, vysoká. Podobně, i přes pokusy dosáhnout větší nezávislosti domácí politiky na EU, tyto země nadále závisí na obrovských převodech z unie.
Dopad na pracující
Navzdory opatřením zaměřeným na zmírnění dopadů krize jako jsou programy na udržení pracovních míst a podpora malých podniků, měla pandemie zničující účinek na mnoho pracujících. Zejména v cestovním ruchu, ubytovacích službách, restauracích a zábavním průmyslu – v odvětvích, která byla celé měsíce zcela uzavřena kvůli restrikcím – přišli zaměstnanci buď o práci, nebo byli nuceni přijmout velké snížení výplat.
Pracující některých odvětví zpracovatelského průmyslu byli také zasaženi. Oděvní průmysl dostal ránu, když v Evropě klesla poptávka po oděvech, protože lidé během pandemie zůstávali doma, což mělo za následek rušení zakázek za miliardy dolarů módními značkami. Přímý dopad pocítili zaměstnankyně a zaměstnanci rumunského textilního průmyslu, když továrny, kde pracovali, přišly o zakázky a snižovaly mzdy. Pracovnicím a pracovníkům v továrně Tanex ve Valenii v Rumunsku na začátku pandemie snížili mzdy o polovinu.
Dotčeni byli také dělníci a dělnice v automobilkách na Slovensku a v Maďarsku. Toto odvětví již bylo v krizi kvůli globálnímu zpomalení před COVID-19, ale během pandemie poklesl prodej evropských automobilů o čtvrtinu. Propad prodeje měl zvlášť ničivý dopad na hospodářství Slovenska a Maďarska, protože tento sektor představuje více než 20 % maďarského a 35 % slovenského vývozu.
Krize zdravotnictví
Pandemie znovu, víc než kdy jindy, ukázala na selhání kapitalismu, pokud jde o schopnost zajištění funkčního systému zdravotnictví v regionu. Po restauraci kapitalismu trpěly systémy zdravotní péče ve střední a východní Evropě léty chronicky nedostatečného financování a personálním podstavem. K tomu se přidala masová emigrace do západní Evropy na počátku století, když po vstupu do EU padla pracovní omezení. Desítky tisíc lékařů, zdravotních sester a dalších zdravotnických profesí přitahovaly mnohem vyšší platy, které nabízejí bohatší země EU. Jen v Rumunsku to vedlo k deficitu 40 000 zdravotnických pracovníků.
Zdravotnictví zemí střední a východní Evropy tak byly v krizi již před pandemií a začaly se hroutit s první vlnou infekcí na jaře 2020. V Polsku museli zavřít desítky nemocnic, protože se nákaza vymkla kontrole. Kvůli nedostatku ochranných prostředků a chybějícím bezpečnostním postupům se v prvních týdnech pandemie infikovalo více než 500 zdravotnických pracovníků. Jak se zdravotní systémy v regionu hroutily, pacienti s jinými nemocemi se ocitli bez péče.
V celém regionu se zdravotníci potýkali se stejnými problémy. Když začali bít na poplach kvůli zoufalém nedostatku ochranných prostředků, jejich představení často reagovali cenzurou a šikanou, a v některých případech dokonce vyhazovy. Tragicky to byli právě zdravotníci, kdo mezi prvními přicházel kvůli viru o život.
Situaci zhoršuje trvalá korupce v regionu. Zatímco zdravotničtí pracovníci zůstávali v první linii bez ochrany a podpory, přátelé a rodiny ministrů dostávali mnohamilionové zakázky na ventilátory, roušky a další vybavení za naprostého ignorování principů zadávání veřejných zakázek. Ještě rok poté nebyly v některých případech ventilátory a roušky uhrazené z veřejných peněz dodané, aniž by byl někdo stíhán.
Nedávné dva smrtonosné požáry nemocnic v Rumunsku také odhalily zchátralý zdravotnický systém v zemi. K požárům došlo kvůli nedostatečným investicím do infrastruktury nemocnic.
S novým nárůstem infekcí v posledních týdnech čelily zdravotnímu kolapsu znovu. To platí zejména o České republice, kde byla na konci února denní míra infekce nejvyšší na světě, 11krát vyšší než v Německu.
Staré problémy, jako je chronicky nedostatečné financování, nízké platy, zejména pracovníků na nižší úrovni (zdravotní sestry, sanitáři, technici, ale i rezidentní lékaři), špatná organizace a privatizace, stejně jako nové problémy spojené s tragickou nedostatečnou přípravou na pandemii COVID – v kombinaci s rostoucím hněvem a sebevědomím „hrdinů“ v „nezbytných profesích“ – připravuje půdu pro obrovské boje zdravotnických pracovníků v blízké budoucnosti.
Jednotlivé protesty, zejména sester, již propukají v jednotlivých polských nemocnicích a nad polským zdravotnictvím se rýsuje přízrak generální stávky, nebo alespoň stávky sester. Pokud něco stále brání sestrám ve stávkách, pak je to starost o pacienty a pocit odpovědnosti tváří v tvář pandemii.
V souvislosti se zdravotnictvím mohou propuknout také protesty v širších vrstvách dělnické třídy. V roce 2012 srazily rumunské vládě vaz masové protesty proti plánům na privatizaci některých částí zdravotnictví. V roce 2020 rumunský parlament odhlasoval zastavení privatizace všech státních akcií a pozastavení veškeré probíhající privatizace. Jakýkoli ústup v této otázce by mohl vyvolat masivní odpor.
Učitelé v první linii
Učitelky a učitele vrhla situace do první linie také. Nejprve byli nuceni vést hodiny na dálku, a to bez jakékoli přípravy nebo pomoci. Následně je poslali zpátky do škol, aniž by pandemie přestala řádit. Je a jejich rodiny tak poslali viru naproti.
Učitelé v regionu už mají zkušenosti se střety. V roce 2019, před pandemií, stávkovali v Litvě a v Polsku. Stávka polských učitelů se těšila široké podpoře polské společnosti, ale skončila porážkou, která může být v budoucnu faktorem, který bude zdržovat polské učitele, a zejména jejich odbory. Ale přidejme do této rovnice nízké platy, zvýšený stres a ideologické tlaky nacionalistického a katolicky fundamentalistického ministra školství a vyjde nám výbušná směs.
Díky internetu, který zlepšuje výměnu informací mezi pracujícími z různých zemí a rozšiřuje mezinárodní obzor ve střetech, mohou stávky učitelů nebo zdravotníků v jedné zemi inspirovat jejich kolegyně a kolegy v sousedních zemích.
Bouře na obzoru
Neočekáváme silné hospodářské oživení. Očekáváme ale, že se vlády pokusí naložit břemeno, zejména pokud dojde k nějakému růstu, na bedra dělnické třídy. Zda uspějí nebo ne, závisí na vývoji odporu a uvědomí. Až se jednotlivá hospodářství začnou konečně zotavovat, pracující jednoduše nepřijmou návrat ke staré, neúspěšné politice neoliberalismu. Současná politika ukazuje, že existují použitelné zdroje, a že vládnoucí třídy je velmi rády využijí, pokud to považují za nutné. Jakékoli pokusy vlád vrátit se prostě k předchozí praxi zavádění úsporných opatření narazí s největší pravděpodobností na prudký odpor. Změny ve vládních politikách v regionu jsou pro pracující důkazem, že neoliberální mantra „neexistuje alternativa“ byla lež, že stát může a musí zasáhnout pro záchranu pracovních míst. Budoucí zotavení, až pandemie definitivně skončí, může povzbudit zvýšenou chuť a sebedůvěru dělnické třídy a potenciálně vyvolat dalekosáhlejší požadavky.
V České republice se již diskutuje otázka generální stávky, ačkoliv nejde o hlavní proud. Pracující hledají stále častěji způsob, jak použít podobné metody jako páku ke zlepšení svého postavení, pracovních a životních podmínek. V celém regionu bude myšlenka generální stávky stále častěji vyvstávat jako obranná a později jako útočná zbraň dělnické třídy.
Protikladné uvědomění, nízká úroveň organizace, konzervativní odborová byrokracie a chybějící dělnické strany však nadále představují překážky, které bude muset dělnická třída překonat. Protesty v posledních letech většinou proběhly bez vedení nebo se do jejich čela dostaly náhodné postavy a bez skutečně bojovných organizací. V nadcházejících bitvách budou marxisté ve střední a východní Evropě bojovat za nezávislé, demokratické dělnické organizace a metody boje a také za přechodný program, který bude cílit na demokratické, sociální, zdravotní a hospodářské problémy regionu.