Bilance 89 – 99: Máme na co navázat

Filosofická fakulta University Karlovy 1989

Studenti v roce 1989 požadovali nejen okamžité vypsání demokratických, pluralitních voleb nebo zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ, symbolu odmítnutého režimu. Souběžně vybízeli dělníky a ostatní, aby přišli se svými požadavky, které se od těch dnešních zase tolik neliší:

1. Myslíme na dělnice a dělníky, pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost – v textilkách, konzervárnách, ve slévárnách, dolech atd…

2. Na mladé rodiny bez bytů.

3. Na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné.

4. Na špínu korupce a stínové ekonomiky, které se dnes už nedokáže vyhnout nikdo a žádná oblast národního života.

5. Na nezasloužená privilegia mocných.

6. Na zanedbaný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí.

Provolání vysokoškolských studentů k dělníkům a rolníkům Československa

Vysoké i střední školy se během několika dní a na několik týdnů dostaly pod kontrolu samotných studentů, kteří rozhodně nestávkovali proto, aby se nemuseli učit. Naopak, nekonečné diskuse, mezi sebou i s profesory a učiteli; přepisování výzev a prohlášení, malování transparentů, roznášení a vylepování letáků; spontánní návštěvy kasáren (aby vojáci nezasahovali, kdyby náhodou dostali rozkaz), továren (aby dělníci věděli, co vlastně chceme), demonstrace, mítinky, plné ulice a náměstí diskutujících, bavících se lidí – to je pravý obraz Listopadu 1989.

A stejně tak i pochodující dělníci. Bez nich by nebyla revoluce revolucí. Jejich příchod i pro ekonomy, přicházející z jejich ústavů s představou “trhu” (Prognostický ústav, ve kterém pracovali vedle sebe dnešní předseda ODS Klaus, místopředseda KSČM Ransdorf, bývalý představitel ČSSD Komárek, Ježek z ODA a další, přišel 23. listopadu s programem obnovy trhu, včetně vstupu do Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, demonopolizace, liberalizace cen atd.), znamenal důkaz toho, že předcházející režim skutečně padl a že si musí najít nové chlebodárce.

Půl roku se čekalo na volby do parlamentu, aby “národ” pochopil, že musí budovat trh, utahovat si opasky a jednou za čtyři roky si jít zvolit ty správné lidi do parlamentu. Tečku za diskusí o podobě porevoluční společnosti udělala až privatizace, proti které prakticky neexistovala opozice. Namísto společnosti, ve které bude rozhodovat zájem a potřeby většiny, se začala tvořit, nebo spíše už upevňovat společnost, ve které bude na prvním místě zisk několika jednotlivců.