Lev Trocký: Buržoazie, maloburžoazie a proletariát

Lev Trocký (z brožury Jediná cesta pro Německo – The Only Road For Germany, napsané v září 1932 a otištěné v USA v dubnu 1933)

Každý pořádný rozbor politické situace musí brát jako základ svého pozorování pohyby ve vzájemných vztazích tří tříd: buržoazie, maloburžoazie (včetně rolníků) a proletariátu.

Ekonomicky silná buržoazie sama o sobě zastupuje velice slabou (početně) část národa. Udržení své nadvlády si musí zajistit vzájemným vztahem s maloburžoazií a přes její zprostředkování i s proletariátem.

Lev Trocký v exilu v Turecku

K pochopení dialektiky vztahu mezi těmito třemi třídami musíme od sebe odlišit tři historická období: počátek kapitalistického vývoje, kdy buržoazie používala ke splnění svých úkolů revolučních metod; období rozkvětu a zralosti kapitalistické společnosti, kdy buržoazie vybavila své postavení řádnými, mírumilovnými, konzervativními, demokratickými formami; a konečně úpadek kapitalismu, kdy je buržoazie nucena používat metod občanské války proti proletariátu, aby si udržela své právo na vykořisťování.

Politické programy těchto dob – jakobínství , reformní demokracie (i se sociální demokracií) a fašismus – jsou hlavní programy maloburžoazních proudů. Tato skutečnost sama o sobě, víc než cokoliv jiného, ukazuje, jaký obrovský – nebo lépe řečeno jaký rozhodující, je význam sebeurčení maloburžoazních lidových mas pro celou buržoazní společnost.

Nicméně vztah mezi buržoazií a jí podporující sociální základnou, maloburžoazií, není ani přinejmenším založen na vzájemné důvěře a mírumilovné spolupráci. Ve své většině je maloburžoazie vykořisťovanou třídou bez velkých výsad. Hledí na buržoazii se závistí a s častou nenávistí. Na druhé straně buržoazie, i když využívá podpory maloburžoazie, nedůvěřuje jí, bojí se její snahy o prolomení hranic mezi nimi.

Zatímco najatí jakobíni proráželi a čistili cestu buržoaznímu vývoji, na každém kroku se ocitali v ostrých srážkách s buržoazií. Sloužili ji v nekompromisním boji proti ní. Po vykonání své omezené historické úlohy jakobíni vycítili, že již předem byla určena převaha kapitálu.

Po dlouhou dobu buržoazie udržovala svou moc v podobě parlamentní demokracie. Stejně ne mírově a nenásilně. Buržoazie se smrtelně bála všeobecného hlasování. Ale s pomocí kombinace násilných opatření a ústupků, strádání i reforem, ve spojení v rámci formální demokracie s maloburžoazií, ale v určité podobě i s proletariátem, tedy s novou maloburžoazií – dělnickou aristokracií, se s ní smířila. V dubnu 1914 imperialistická buržoazie byla schopna s pomocí parlamentní demokracie zavléct miliony dělníků a rolníků do války.

Ale právě tak s válkou se začíná poslední období kapitalismu a především s jeho demokratickou formou. Nadále není možné nové reformy a almužny, ale omezování a rušení starých. Společně s tím buržoazie přichází do konfliktu nejen s institucemi dělnické demokracie (odbory a politické strany), ale také parlamentní demokracie, v jejímž rámci organizace pracujících existují. Proto na jedné straně kampaň proti „marxismu“ a na druhé proti demokratickému parlamentarismu.

Tak, jako svého času špičky liberální buržoazie nebyly schopny samostatně porazit feudalismus, monarchii a církev, tak představitelé finančního kapitálu nestačí sami na proletariát. Potřebují podporu maloburžoazie. K tomu musí být bičována, srážena na kolena, mobilizována a ozbrojována. Ale tato metoda má i svá nebezpečí. Zatímco umožňuje použití fašismu, přeci jen vyvolává i strach buržoazie. Pilsudski byl donucen v květnu 1926 zachránit buržoazní společnost převratem namířeným proti tradičním stranám polské buržoazie. Události zašly tak daleko, že oficiální představitel Polské komunistické strany, Warski, který od Rosy Luxemburgové přešel ne k Leninovi, ale ke Stalinovi, pochopil Pilsudského převrat jako cestu k „revoluční demokratické diktatuře“ a vyzýval pracující k podpoře Pilsudského.

Na zasedání polské komise Výkonného výboru Komunistické Internacionály 2. července 1926 řekl o událostech v Polsku autor těchto řádků:

Celkově vzato, Pilsudského převrat je maloburžoazní, ‚lidový‘ způsob vyřešení nejkřiklavějších problémů buržoazní společnosti v jejím státě rozkladu a úpadku. Máme zde již přímou podobu italského fašismu.

Tyto dva proudy mají nepochybně následující rysy: své otřesné oddíly získávají nejdříve z řad maloburžoazie; Pilsudski, stejně jako Musolini, používá mimoparlamentních prostředků, otevřeného násilí, metod občanské války; oba se zaměřují ne na zničení, ale na zachování buržoazní společnosti. Zatímco zvedají maloburžoazii z kolenou, po získání moci se otevřeně staví do jedné řady s buržoazií. Nabízí se historické srovnání, vývoj jakobinismu vysvětlený Marxem jako lidové hnutí vyrovnávající se s feudální hrozbou buržoazii… To ale bylo v době růstu buržoazie. Nyní, musíme říct, v době úpadku buržoazní společnosti, buržoazie znovu potřebuje ‚lidové‘ metody k řešení problémů, což už není pokrokový, ale otevřeně reakční úkol. V tomto smyslu je fašismus karikaturou jakobinismu.

Buržoazie se nemůže udržet u moci použitím prostředků a metod vytvořených parlamentním státem; potřebuje fašismus jako zbraň sebeobrany, přinejmenším v kritické době. Přesto buržoazie nemá ráda ‚lidové‘ způsoby řešení svých úkolů. Vždy to zavání jakobínstvím, který čistil cestu vývoje buržoazní společnosti krví. Fašisté jsou úzce spojeni s upadající buržoazií, jako jakobíni byli spojeni s rodící se buržoazií. Střízlivá buržoazie nehledí příznivě ani na pomoc fašistického způsobu řešení problémů, ačkoliv jsou přinášeny pro zájmy buržoazní společnosti, pro otřesy a nebezpečí, která jsou s nimi spojena. To je jádro rozporu mezi fašismem a buržoazními stranami.

Buržoazie vítá fašismus tak málo, jako muž s bolestivou stoličkou se těší na vytržení zubu. Střízlivé kruhy buržoazní společnosti sledovaly s obavami práci dentisty Pilsudského, ale, podle posledních rozborů, se smiřují s nevyhnutelnými, byť i hrozícími, koňskými handlíři a dalšími druhy trhovců. Tak se maloburžoazní idol včerejška přeměňuje na četníka kapitálu.

K pokusu označit historickou úlohu fašismu jako politického nástupce sociální demokracie bylo vyváženo teorií sociál-fašismu. Přinejmenším by se to mohlo označit za náročnou, výhružnou, ale největší hloupost. Následující události ukazují, jak zhoubný vliv stalinské teorie nyní cvičí s celým vývojem Komunistické Internacionály.

Vyplývá z historické úlohy jakobinismu, demokracie a fašismu, že maloburžoazie je odsouzena být nástrojem v rukou buržoazie do konce svých dnů? Jestliže by tomu tak skutečně bylo, pak by diktatura proletariátu byla nemožná v řadě zemí, kde maloburžoazie představuje většinu národa, a nejen to – učinilo by ji to velmi obtížnou v dalších zemích, kde maloburžoazie znamená výraznou menšinu. Naštěstí se věci mají jinak. Zkušenost Pařížské Komuny poprvé ukázala, přinejmenším v rámci jednoho města, stejně jako zkušenost Říjnové revoluce na větším prostoru a během nesrovnatelně delší doby, že spojení maloburžoazie a buržoazie není nerozdělitelné. Zatímco maloburžoazie je neschopna vlastní nezávislé politiky (to je důvod neuskutečnitelnosti maloburžoazní ‚demokratické diktatury‘), nemá jiné volby než mezi buržoazií a proletariátem.

V době zrození, růstu a rozkvětu kapitalismu maloburžoazie, navzdory okamžitým neshodám, poslušně pochoduje v kapitalistických postrojích. Nebyla by schopná ničeho jiného. Ale v podmínkách kapitalistického rozkladu a bezvýchodnosti ekonomické situace, se maloburžoazie snaží, usiluje, pokouší se odtrhnout, rozbít pouta se starými vládci společnosti. Je zcela schopna spojit svůj osud s proletariátem. Proto je zapotřebí pouze jediná věc: maloburžoazie musí získat důvěru ve schopnost proletariátu vést společnost po nové cestě. Proletariát takovou důvěru může získat jen svou silou, pevností akcí, plným útokem proti nebezpečí, úspěchy své revoluční politiky.

Ale běda, když revoluční strana nepochopí závažnost situace! Denní boj proletariátu zostřuje nestabilitu buržoazní společnosti. Stávky a politické výtržnosti zhoršují ekonomickou situaci země. Maloburžoazie se smíří dočasně s rostoucím strádáním jen tehdy, když získá zkušenost a přesvědčí se, že proletariát je na pozici vedoucí na novou cestu. Ale jestliže revoluční strana, navzdory tomu, že třídní boj nepřetržitě narůstá, ztrácí čas a znovu zneschopňuje jednotu dělnické třídy, jestliže váhá, ztrácí rozvahu, odporuje si, maloburžoazie ztrácí trpělivost a začíná vidět revoluční dělníky jako původce své bídy. Všechny buržoazní strany, včetně sociální demokracie, vystupují v tomto duchu. Když sociální krize nabírá obrátek, objevuje se na scéně malá strana s přímým cílem přivést maloburžoazii k bílému žáru a namířit její nenávist a vztek proti proletariátu. V Německu tuto historickou funkci plní národní socialismus (nacismus), široký proud, jehož ideologie je složena ze všech zatuchlých par rozpadající se buržoazní společnosti.

Lev Trocký: Říjnová revoluce

Tento spisek byl z největší části sepsán – ve volných okamžicích – v prostředí, které bylo málo příznivé pro soustavnou práci: v Brestu Litevském mezi schůzemi mírového vyjednávání byly načrtnuty jednotlivé kapitoly této skicy, jejíž vlastní poslání spočívá v tom, seznámiti mezinárodní proletariát s příčinami, průběhem a smyslem říjnové revoluce na Rusi. Světové dějiny utvářily se tak, že delegáti nejrevolučnějšího režimu, jaký lidstvo kdy vidělo, musili vyjednávati u téhož diplomatického stolu se zástupci nejzpátečnější kasty mezi všemi vládnoucími třídami. Při tomto mírovém vyjednávání nezapomněli jsme ani na okamžik, že jsme tu byli zástupci revoluční třídy. Svými řečmi obraceli jsme se k dělníkům všech zemí utlačených válkou. Když jsme mluvili s Kühlmannem a Czernínem, vzpomínali jsme na své přátele a stejně smýšlející soudruhy, na Karla Liebknechta a Fritze Adlera. Svůj volný čas věnovali jsme této brožuře, která je určena dělníkům Německa, Rakousko-Uherska a všech jiných zemí. Měšťácký tisk celé Evropy je zajedno v tom, že spřádá pletivo lží a pomluv o proletářské vládní formě Ruska. Sociálněpatriotický tisk – jsa bez odvahy a důvěry ve vlastní věc – projevuje svou naprostou neschopnost pochopiti smysl ruské revoluce a vyložiti jej masám pracujícího lidu. Touto brožurou chceme mu přispěti na pomoc. Doufáme pevně, že revoluční dělníci Evropy a jiných dílů světa nás pochopí. Věříme, že brzy započnou totéž dílo, které my nyní provádíme, opírajíce se však o své bohatší zkušenosti, vyšší duševní a technické prostředky – provedou toto dílo mnohem důkladněji a pomohou nám překonati všechny obtíže.

Brest Litevský, 12. (25.) února 1918. Lev Trocký

Maloměšťácká inteligence v revoluci

V našem období vyvíjejí se události s takovou rychlostí, že je těžko v paměti si je obnovovati, byť i jen v časovém postupu. Nemáme po ruce ani časopisů, ani dokumentů. Periodické přestávky při vyjednávání o mír přinesly mi však volnou chvíli, jakou za daných poměrů přirozeně nelze zase tak brzy očekávati. Vynasnažím se proto postup a vývoj říjnové revoluce rekonstruovati podle paměti, přičemž si vyhrazuji právo vylíčení později doplniti a opraviti podle dokumentů.

To, co charakterizovalo naši stranu od prvého revolučního období, bylo přesvědčení, že ona, následkem vnitřní logiky událostí, musí dospěti k moci. Nechci mluviti o teoreticích, kteří již dlouho před touto revolucí, ba již před revolucí roku 1905 – vycházejíce z analysy třídních poměrů v Rusku – dospívali k závěru, že ve vítězném vývoji revoluce nezbytně musí moc přejíti na proletariát, jenž opírá se o široké masy chudých venkovanů. Základ této prozíravosti tvoři hlavně nicotnost ruské měšťácké demokracie, jakož i soustředěný ráz ruského průmyslu a následkem toho veliký sociální význam ruského proletariátu. Nicotnost měšťácké demokracie je protějškem k moci a významu proletariátu. Jistě že válka v tomto ohledu velmi mnohé, a především vedoucí skupinu měšťácké demokracie, přechodně zklamala. Válka přenesla rozhodující roli v revolučních událostech na armádu. Stará armáda znamená tolik jako mužictvo. Kdyby se revoluce byla vyvíjela normálněji, to znamená za podmínek mírového období – tak jako již roku 1912 započínala – pak by po všechnu tu dobu nevyhnutelně zujímal proletariát vedoucí postavení. Masy venkovanů byly by ve vleku proletariátu pozvolna vtahovány do revolučního víru. Ale válka způsobila zcela jinou mechaniku událostí.

Rolnictvo nebylo armádou vázáno politicky, nýbrž jen vojensky. Dříve než zkovány byly masy rolníků určitými revolučními požadavky a ideály, byly již zařazeny do řad pluků, divizí, sborů a armád. Živly maloměšťácké demokracie, rozseté v této armádě, hrály v ohledu vojenském i ideovém hlavní roli a měly téměř veskrze maloměšťácko-revoluční choutky. Hluboká sociální nespokojenost mas zostřovala se a hledala východisko – obzvláště v důsledku vojenského zhroucení carismu. Jakmile revoluce mohla se vyvíjeti, oživila avantgarda proletariátu tradice z roku 1915 a sbírala masy lidu, aby zorganizovala zastupitelské instituce ve formě sovětů deputovaných. Armáda byla postavena před úkol, aby vyslala své zástupce do revolučních institucí, dříve než jejich politické vědomí mohlo i jen poněkud dosáhnouti úrovně rozvíjejících se revolučních událostí. Koho mohli vojáci vysílati jako deputované? Přece jen ony zástupce inteligence a polointeligence, kteří měli jakousi, byť i jen velmi skrovnou zásobu politických vědomostí a kteří dovedli je vyjádřiti. Tímto způsobem maloměšťácká inteligence jedním rázem, z vůle procítající armády, vynesena byla na ohromnou výši. Lékaři, inženýři, právníci, novináři, jednoroční dobrovolníci, kteří před vypuknutím války trávili zcela obyčejný měšťácký život a nemohli činiti nároků na žádnou vedoucí roli, objevovali se nyní jako zástupci celých sborů a armád; cítili se pojednou jako »vůdci« revoluce.

Zmatenost jejich politických představ odpovídala plně neforemnosti vědomí revolučních mas. Tyto živly nakládaly s námi, se »sektáři«, kteří sociální požadavky dělníků a rolníků zdůrazňovali ve vší jejich ostrosti a nesmiřitelnosti, s největším pohrdáním. Maloměšťácká demokracie v povznešenosti revolučního vyšinulce skrývala největší nedůvěru vůči svým vlastním silám, jakož i vůči oněm masám, které ji na tuto netušenou výši vyzvedly. Ačkoliv inteligence se nazývala socialistickou a chtěla za takovou platit, pohlížela na politickou všemohoucnost liberální buržoasie, na její vědomosti a metody s těžce skrývanou úctou. Odtud vyplývá snaha vůdců maloměšťáctva vymoci za každou cenu součinnost, spolek, koalici s liberální buržoasií. Stranický program sociálních revolucionářů, který skrz na skrz je vybudován na neujasněných humanitářských formulkách, jež třídní metody nahrazují sentimentálními všeobecnostmi a morálními konstrukcemi, jevil se jako nejvhodnější duševní ornát pro tuto vrstvu vůdců ad hoc. Jejich úsilí, uplatniti svou duševní a politickou nemohoucnost v měšťácké vědě a politice jim tolik imponující, docházela teoretického ospravedlnění v nauce »menševiků«.

Toto učení prohlašovalo, že nynější revoluce je revoluce měšťácká a následkem toho že nelze se obejíti bez účasti měšťáctva na vládě. Tak povstal přirozený blok sociálních revolucionářů a menševiků, v němž docházely výrazu současně politická polovičatost měšťácké inteligence, jakož i její vasalský poměr k imperialistickému liberalismu.

Nám bylo úplně jasno, že logika třídního boje tuto prozatímní kombinaci dříve či později rozvrátí a že vůdce přechodného období odstrčí stranou. Nadvláda maloměšťácké inteligence znamenala v podstatě okolnost, že rolnictvo – prostřednictvím válečného aparátu povolané náhle k organisované účasti na politickém životě – ciferně utlačilo dělnou třídu a ji přechodně zatlačilo. Více ještě! Pokud vůdcové maloměšťáctva vyneseni byli armádou mas na tuto závratnou výši, nemohl sám proletariát, s výjimkou své vedoucí menšiny, odepříti jim jistou politickou úctu, nemohl opomenouti vyhledávati s nimi politický spolek, jelikož proletariátu hrozilo jinak nebezpečí, že bude rolnictvem odříznut. Nejstarší dělnická generace nezapomněla však ještě ponaučení z r. 1905, kdy proletariát byl rozdrcen právě proto, že těžké zálohy venkovanů v rozhodujícím okamžiku nezasáhly do boje. Z tohoto důvodu byly také proletářské masy v prvém revolučním období tak náchylné k politické ideologii sociálních revolucionářů a menševiků – tím více, jelikož revoluce probudila ostatní dosud dřímající proletářské masy a tímto způsobem učinila z neforemného intelektuálního radikalismu přípravnou školu. Sověty deputovaných dělníků, vojáků a sedláků znamenaly za těchto okolností vládu rolnické beztvárnosti nad proletářským socialismem a opětně zase vládu intelektuálního radikalismu nad rolnickou neforemností. Jestliže budova sovětů zvedla se s takovou rychlostí do tak značné výše, pak velkou měrou proto, že inteligence hrála svými technickými vědomostmi a měšťanskými styky při budování sovětů vedoucí roli. Ale nám bylo jasno, že tato imponující stavba zbudována je na nejhlubších vnitřních rozporech a že její zhroucení v následujícím revolučním období je naprosto nevyhnutelné.

Otázka války

Revoluce vyrostla bezprostředně z války, a válka stala se zkušebním kamenem všech stran a všech revolučních sil. Intelektuelní vůdcové byli »proti válce«; za carismu považováni mnozí z nich za stoupence levého křídla Internacionály a připojili se k Zimmerwaldu. Ale sotvaže stáli na »zodpovědném« místě, bylo vše jinak. Vést politiku revolučního socialismu znamenalo za těchto poměrů tolik jako rozejít se s buržoasií vlastní i dohodovou. Ale jak jsme již řekli, politická nemohoucnost intelektuelního i polointelektuálního maloměšťáctva hleděla krýt si záda ve spolku s měšťáckým liberalismem. Odtud smutná a opravdu zahanbující úloha, kterou hráli maloměšťáčtí vůdcové v otázce války. Omezili se na vzlykání, fráze, tajné napomínání a prosby, jimiž obraceli se na spojeneckou vládu; ve skutečnosti však tápali dál v kolejích liberální buržoasie. Vojáci v zákopech nemohli samozřejmě vyvozovati závěr, že válka, na které pomalu již tři léta brali účast, byla by náhle přijala jinou tvářnost, a sice jen proto, že v Petrohradě do vlády vstoupilo několik nových lidí, kteří se nazývali sociálními revolucionáři nebo menševiky. Miljukov vystřídal úředníka Pokrovského, Tereščenko Miljukova; to znamenalo, že na místo byrokratické věrolomnosti přišel k veslu nejprve válečný kadetský imperialismus, později nejasná bezzásadovost a politická služebnost – ale objektivní změna z toho nevyplynula a skutečné východisko ze strašného zápasu války se neukazovalo. A právě v tom spočívá příčina dalšího rozkladu armády. Agitátoři prohlašovali vojákům, že carská vláda hnala je bez cíle a smyslu na válečná jatka. Ale ti, kdo cara vystřídali, nebyli ani v nejmenším s to, změniti charakter války, právě tak málo, jako byli s to zahájiti boj o mír. V prvých měsících nic se nehýbalo s místa. To vyvolalo netrpělivost v armádě stejnou měrou, jako u spojeneckých vlád.

Následkem byla pak ofensiva z 18. června. Spojenci žádali ofensivu, předkládajíce staré carské směnky k výplatě. Vůdcové maloměšťáctva zaleknuti svou vlastní nemohoucností a vzrůstající netrpělivostí mas, přijali tuto výzvu. Počalo jim vskutku svítat, že k skutečnému uzavření míru je třeba ještě jednoho útoku ze strany ruské armády. Ofensiva zdála se jim východiskem ze slepé uličky, rozřešením otázky, záchranou. Nemohlo býti ohromnějšího a zločinnějšího omylu nad tento. V oné době mluvili o ofensivě právě tak jako sociální patrioti všech zemí v prvých dnech a týdnech války o nutnosti obrany vlasti, o hradním míru, o svaté jednotě »Union sacrée« atd. Všechno jejich zimmerwaldské, internacionalistické nadšení jakoby bylo smeteno. Nám, kteří jsme byli v nesmiřitelné oposici, bylo jasno, že ofensiva mohla by znamenati strašné nebezpečí, ba dokonce zánik revoluce. Varovali jsme před tím, aby armáda, která právě procitala a která pod přívalem událostí, jichž si dlouho ještě neuvědomovala, kolísala, byla posílána do bitvy, aniž by se jí vnukly nové ideje, které by byla musila uznati za své. Varovali jsme, dokazovali, vyhrožovali. Ale jelikož nebylo východiska pro vládnoucí strany, které samy zase byly vázány vlastní a spojeneckou buržoasií, stály přirozeně jen nepřátelsky a s rozhořčenou nenávistí proti nám.

Kampaň proti bolševikům

Příští dějepisec nebude moci listovati bez vzrušení v ruských časopisech z května a z června, z doby ideové přípravy ofensivy. Téměř bez výjimky všechny články v oficiosních a vládních listech namířeny byly proti bolševikům. Nebylo obvinění, nebylo pomluvy, které by v této době nebylo proti nám uváděno. Hlavní roli v této kampani hrála samozřejmě kadetská buržoasie. Její třídní instinkt jí pravil, že se nejedná jen o ofensivu, nýbrž o celý další vývoj revoluce a především o osud státní moci. Měšťácký aparát veřejného mínění rozvíjel se tu v celé své síle. Všechny orgány, úřady, publikace, tribuny a katedry byly postaveny do služeb jediného cíle: Znemožniti bolševiky jako politickou stranu.

Koncentrované napětí a celá dramatika tiskové kampaně proti bolševikům prozrazovaly již předčasně občanskou válku, která se měla rozvinouti v následujícím revolučním období. Úkolem štvanice a pomluv však bylo vytvořiti naprosté odcizení a nepřátelství, postaviti vysokou zeď mezi pracujícími masami na straně jedné a »vzdělanou společností« na straně druhé. Liberální měšťáctvo chápalo, že se mu nepodaří bez zprostředkování a pomoci maloměšťácké demokracie zkrotiti masy, které, jak jsme již před tím viděli, měly přechodně vedení revolučních organizací. Politická štvanice na bolševiky postavila si proto za bezprostřední úlohu vyvolati nesmiřitelné nepřátelství mezi stranou naší a širokými vrstvami »socialistické inteligence«, kteráž – odloučena od proletariátu – musila propadnouti otročině vůči liberální buržoasii.

V době prvého všeruského sjezdu sovětů uhodil první děsný hrom, který dal tušiti příští strašné události. Na den 10. června usnesla strana ozbrojenou demonstraci v Petrohradě. Měla působiti bezprostředně na všeruský sjezd sovětů: »Chopte se moci!«, chtěli zvolati petrohradští dělníci k sociálním revolucionářům a menševikům, shromážděným z celé země. »Rozejděte se s buržoasií, odmítněte myšlenku koalice a chopte se moci!« Nám bylo jasno, že rozchod sociálních revolucionářů a menševiků s liberální buržoasií by je byl donutil hledati oporu v nejrozhodnějších předních řadách proletariátu; byli by si tak zabezpečili na její útraty vedoucí postavení. Ale právě toho se děsili vůdcové maloměšťáctva. Když se dověděli o chystané demonstraci, zahájili společně s vládou, ve které měli své zástupce, a ruku v ruce s liberální a protirevoluční buržoasií opravdu šílené tažení proti demonstraci. Všechno bylo na nohou. My jsme byli tehdy na sjezdu v nepatrné menšině a tak jsme nastoupili ústup. Demonstrace se nekonala, ale tato neprovedená demonstrace zanechala nejhlubší stopy ve vědomí obou stran. Prohloubila rozpory a zostřila nepřátelství. V důvěrné schůzi sjezdového předsednictva, které se zúčastnili zástupci frakce, mluvil Ceretělli, tehdejší ministr v koaliční vládě, s veškerou rozhodností obmezeného maloměšťáckého doktrináře o tom, že jediným nebezpečím, které revoluci hrozí, jsou bolševici a petrohradský proletariát jimi ozbrojený. Z toho vyvozoval závěr, že je nutno »lidi, kteří zbraněmi nedovedou zacházeti«, odzbrojit. To se týkalo dělníků a oné části petrohradské posádky, která šla s naší stranou. Ale k odzbrojení nedošlo, jelikož pro tak ostré opatření nedozrály dostatečnou měrou ani politické ani psychologické předpoklady.

Aby masám poskytnuto bylo zadostiučinění za neprovedenou rozpuštěnou demonstraci, ustanovil sjezd sovětů všeobecnou neozbrojenou demonstraci na den 18. června.

Ale právě tento den stal se dnem politického triumfu naší strany. Masy vystoupily v mohutných proudech na ulice, a přes to, že na rozdíl od naší neprovedené demonstrace z 10. června volány byly na ulici oficielním sovětským úřadem, napsali dělníci na své prapory a standarty hesla naší strany: »Pryč s tajnými smlouvami!«, »Pryč s politikou ofensivy!«, »Ať žije poctivý mír«, »Pryč s deseti kapitalistickými ministry!«, »Celá vládní moc sovětům!«. Byly jen tři plakáty, které vyjadřovaly koaličnímu ministerstvu důvěru. Jedním byl plakát pluku kozáků, druhý skupiny Plechanova a třetí petrohradské organizace židovského »Bundu«, který sestává hlavně z živlů neproletářských. Demonstrace ukázala našim nepřátelům, ale i nám samým, že jsme byli v Petrohradě mnohem silnější, nežli sami jsme za to měli.

Ofensiva z 18. června

Vládní krize zdála se následkem demonstrace těchto revolučních mas naprosto nevyhnutelnou. Ale zpráva z fronty, že revoluční armáda přikročila k ofensivě, smazala dojem, který demonstrace zanechala. V týž den, v němž proletariát a posádka petrohradská žádaly uveřejnění tajných dokumentů a veřejnou nabídku míru, vrhl Kerenský revoluční armádu do ofensivy. To přirozeně nebylo náhodnou shodou událostí. Političtí aranžéři kulis schystali již předem všechno a okamžik ofensivy nebyl stanoven z vojenských motivů, nýbrž politických. Dne 19. června táhla tak zvaná patriotická manifestace ulicemi Petrohradu. Něvský prospekt – hlavní dopravní tepna buržoasie – byl přeplněn rozčilenými skupinami, mezi nimiž důstojnici, novináři a elegantní dámy zahájily žhavou agitaci proti bolševikům. První zprávy o ofensivě zněly příznivě. Vůdčí liberální tisk měl za to, že hlavní věc je hotová, že útok z 18. června, kromě dalších vojenských následků, znamená smrtící ránu pro vývoj revoluce, jelikož obnoví zase starou disciplínu v armádě a zabezpečí velitelská místa ve státě liberálnímu měšťáctvu. My jsme předvídali něco jiného. Ve zvláštní deklaraci, kterou jsme vyhlásili několik dní před ofensivou červnovou na prvním sjezdu sovětů, prohlásili jsme, že tato ofensiva rozvrátí vnitřní souvislost armády, že postaví různé části armády proti sobě a vydá velikou přesilu do rukou kontrarevolucionářů, jelikož udržení disciplíny v rozvrácené, morálně neobnovené armádě bez přísných represálií není možno. Jinými slovy, předpovídali jsme v této deklaraci ty důsledky, které později došly výrazu pod souhrnným jménem: aféra Kornilovova.

Předpokládali jsme, že revoluci v obou případech hrozilo největší nebezpečí: Jak v případě zdaru ofensivy – v nějž jsme nevěřili – tak v případě nezdaru, který se nám zdál býti takřka nevyhnutelný. Zdar ofensivy spojiti měl maloměšťáctvo s buržoasií v jednotě šovinistické nálady a tímto způsobem isolovati revoluční proletariát. Nezdar ofensivy hrozil armádě úplným rozkladem, chaotickým ústupem, ztrátou nových provincií, zklamáním a zoufalstvím mas. Události valily se druhou cestou.

Vítězné zprávy netrvaly dlouho. Byly vystřídány kormutlivými zprávami o zdráhání se mnoha vojenských částí podporovati útočníky, o záhubě důstojníků, z nichž samojediných byly mnohde složeny útočné jednotky atd.

Válečné události odehrávaly se na podkladě stále rostoucích obtíží ve vnitřním životě země. Na poli agrární otázky, průmyslu a národních styků neučinila koaliční vláda kupředu žádný rozhodující krok. Zásobování potravinami a doprava byly stále více rozrušovány. Místní srážky stávaly se častějšími. »Socialističtí« ministři radili masám k vyčkání. Všechna usnesení a opatření, mezi jiným ústavodárné shromáždění, byla oddalována.

Nerozhodnost a nejistota režimu byly zjevné. Byla dvě možná východiska: buď musilo měšťáctvo býti zbaveno moci a revoluce vržena kupředu, nebo pomocí přísných represálií přikročeno ke »zkrocení« lidových mas. Kerenský a Ceretělli šli střední cestou a přivodili tak ještě větší zmatek do situace… Když kadeti, nejchytřejší a v rozhledu nejbystřejší zástupci koalice, nahlédli, že nezdařená červnová ofensiva mohla by těžce postihnouti nejen revoluci, nýbrž také vládnoucí strany, pospíšili si, aby zavčas odstoupili a celé břímě odpovědnosti svalili na bedra svých spojenců zleva.

Dne 2. července došlo k ministerské krizi, jejíž formální příčinou byla ukrajinská otázka. To byl moment nejvyššího politického napětí v každém ohledu. Z nejrůznějších částí fronty přicházely delegace i jednotliví zástupci a vypravovali o chaosu, který zavládá v armádě jako následek ofensivy. Tak zvaný vládní tisk žádal tvrdá opatření. Podobné hlasy ozývaly se stále častěji ze sloupců tak zvaného socialistického tisku. Kerenský přecházel stále víc a více, nebo správněji řečeno, stále zjevněji, na stranu kadetů a kadetských generálů a dával najevo demonstrativně nejen celou svou zášť proti bolševikům, nýbrž také svou nevoli proti revolučním stranám vůbec. Poselstva Dohody vykonávala na vládu nátlak a žádala obnovu disciplíny a pokračování v ofensivě. Ve vládních kruzích zavládala největší bezhlavost. V masách dělníků hromadilo se pobouření, které plno netrpělivosti tlačilo se navenek. »Využitkujte přece vystoupení kadetských ministrů, abyste převzali celou moc do svých rukou!« s touto výzvou obraceli se dělníci petrohradští k vedoucím sovětským stranám, k sociálním revolucionářům a menševikům. Vzpomínám si na schůzi výkonného výboru z 2. července. Dostavili se socialističtí ministři, aby podali zprávu o nové vládní krizi. S napjatou pozorností čekali jsme, jakou posici nyní zaujmou, když v těžké zkoušce, kterou jim ukládala kadetská politika, tak neslavně propadli. Zpravodajem byl Ceretělli.

Vykládal obšírně výkonnému výboru, že ony ústupky, které učinil společně s Tereščenkem Kyjevské radě, neznamenaly ještě nikterak rozdělení Ruska a že nezavdaly kadetům žádné dostatečné příčiny k výstupu z ministerstva. Ceretělli vytýkal kadetským vůdcům centralistické doktrinářství, nechápání nutnosti kompromisu s Ukrajinou, atd. atd. Celkový dojem byl ubohý do krajnosti. Beznadějný doktrinář koalice vytýkal doktrinářství střízlivým politikům kapitálu, kteří využívali prvého nahodilého podnětu, aby své politické příručí nechali vyrovnati účet za onen rozhodující přemet, za nějž považovali vývoj událostí následkem ofensivy z 18. června. Po všech předcházejících zkušenostech koalice se zdálo, jako by bylo jen jediného východiska: rozchod s kadety a vytvoření sovětské vlády. Poměr sil v lůně sovětů byl tehdy takový, že sovětská vláda v ohledu stranickém nalézala se bezprostředně v rukou sociálních revolucionářů a menševiků. Šli jsme tomu vstříc vědomě. Dík možnosti stálých nových voleb zabezpečoval sovětský mechanismus téměř přesný obraz nálad mas dělníků a vojáků, zabočujících nalevo; po rozchodu koalice s buržoasií musily tedy, jak jsme předvídali, nabýti ve složení sovětů vrchu radikální tendence. Za těchto okolností byl by boj proletariátu o moc vyústil přirozeně ve vodách sovětské organizace a byl by se rozvíjel dále bez bolestí. Po rozchodu s buržoasií byla by se octla pod ranami buržoasie sama maloměšťácká demokracie a byla by musila hledati důvěrnější připojení k socialistickému proletariátu, takže její nerozhodnost a politická beztvárnost byla by dříve nebo později překonána pracujícími masami pod údery naší kritiky. Z toho jediného důvodu žádali jsme od vedoucích sovětských stran, k nimž jsme aniž bychom to nějak skrývali – neměli žádné politické důvěry, aby převzaly vládní moc do svých rukou.

Ale také po ministerské krizi z 2. července nezřekli se Ceretělli a jeho stejně smýšlející druzi »myšlenky« koalice. Vyprávěli ve výkonném výboru, že vedoucí kadeti jsou ovšem rozežráni doktrinářstvím a protirevolučními tendencemi, ale na venkově že je mnoho občanských živlů, které jsou ještě s to, aby kráčely stejným krokem s revoluční demokracií, a k zajištění jejich spolupráce že je nutno, aby zástupci buržoasie byli přibráni do nového ministerstva. Zpráva, že koalice se rozpadla jen proto, aby učinila místo nové koalici – tato zpráva se bleskurychle rozšířila Petrohradem a vyvolala ve čtvrtích dělníků a vojáků bouři rozhořčení. Tak dozrály události z 3.–5. července.

Dny červencové

Ještě za schůze výkonného výboru byli jsme telefonicky uvědoměni, že pluk strojních pušek je přichystán k útoku. Učinili jsme ihned telefonicky opatření, aby pluk byl zdržen, ale v nižších vrstvách vyvíjela se rušná činnost: z fronty docházeli zástupci těles, rozpuštěných pro neposlušnost, přinášeli znepokojivé zprávy o represáliích a poštvali posádku. Mezi petrohradskými dělníky byla nespokojenost s oficielními vůdci tím ostřejší, že Ceretělli, Dan a Čchejdze sváděli veřejné mínění proletariátu na scestí a snažili se neposkytnouti petrohradskému sovětu žádné možnosti, aby se stal nástrojem, vyjadřujícím novou náladu pracujících mas. Všeruský výkonný výbor, který byl vytvořen na červnovém sjezdu a který se opíral o zaostalý venkov, zatlačoval víc a více petrohradský sovět do pozadí a strhoval vedení dokonce čistě petrohradských záležitostí na sebe. Srážka byla nevyhnutelná. Vojáci a dělníci tlačili se zdola nahoru, vyjadřovali bouřlivě svou nespokojenost s oficielní sovětskou politikou a žádali na naší straně rozhodnější akce. Domnívali jsme se, že se zřetelem na zaostalost venkova neudeřila ještě hodina pro takové akce. Ale současně jsme se obávali, že události na frontě vyvolávají v řadách revoluce ohromný chaos a že by mohly duši dělnických mas nahnati zoufalství. Uvnitř naší strany bylo stanovisko k hnutí z 3. – 5. července úplně určitě. Na jedné straně byla tu obava, že by se mohl Petrohrad od zaostalejšího venkova odloučiti, na druhé straně byla tu však naděje, že jen energické a aktivní zasáhnutí Petrohradu může situaci zachrániti. Agitace strany v nižších vrstvách postupovala s masou, byla prováděna nesmiřitelná agitace.

Do jisté míry byla tu také ještě naděje, že vystoupení revolučních mas na ulici musí vypleniti obmezený doktrinářství zprostředkovatelů a že je donutí, aby chápali, že jen otevřeným zjevným rozchodem s buržoazií mohli by podržeti dále vládu v rukou. Přese všechno, co se v následujících dnech mluvilo a psalo v měšťáckém tisku, nebyl nikterak v naší straně plán zmocniti se moci cestou ozbrojeného odporu. Jednalo se o revoluční demonstraci, která vznikla spontánně, ale politicky byla námi vedena. Ústřední výkonný výbor zasedal v Taurickém paláci, když palác byl obklopen bouřlivými vlnami ozbrojených dělníků a vojáků.

Mezi demonstranty nalézaly se přirozeně v mizivé menšině také anarchistické živly, které byly hotovy použíti zbraní proti centru sovětů. Byly tu také živly, které pomýšlely na pogrom, černé sotně a zřejmě zaplacené osoby, které se snažily situace využitkovati, aby přivodily chaotické kravaly. Ze středu těchto živlů vyšel požadavek, aby Černov a Ceretělli byli zatčeni, aby výkonný výbor byl rozehnán atd. Byl dokonce učiněn pokus Černova zatknouti. Později poznal jsem ve vězení v Krestinské pevnosti jednoho z námořníků, kteří se zúčastnili tohoto pokusu zatýkání. Vyšlo najevo, že je to sprostý zločinec, který seděl v Krestinské pevnosti pro delikt loupeže. Ale měšťácký a zprostředkující tisk líčil celé hnutí jako pogromistické, kontrarevoluční a současně bolševické tažení, které si položilo za bezprostřední úkol strhnouti na sebe vládu ozbrojeným znásilněním ústřední exekutivy.

Hnutí z 3.–5. července ukázalo již úplně zřetelně, že kolem vládnoucích sovětských stran Petrohradu zeje prázdnota. Dávno ještě nebyla tehdy pro nás celá posádka. Byly tu kolísající kontingenty, nerozhodné, pasivní. Ale nehledíc k praporčíkům, nebylo tehdy téměř žádných vojenských oddílů, které by byly hotovy na ochranu vlády nebo vedoucích sovětských stran bojovati proti ním. Musila býti tedy přitažena vojska z fronty. Celá strategie Ceretělliho, Černova a jiných směřovala 3. července k tomu, aby získali čas a umožnili Kerenskému, aby do Petrohradu přivolal »bezpečná« vojska. V sále Taurického paláce, který byl obklopen hustým zástupem ozbrojeného lidu, vystupovala jedna deputace po druhé a žádala: úplný rozchod s buržoasií, pronikavé sociální reformy a zahájení mírových vyjednávání. My bolševici vítali jsme každé nové oddělení vojska na ulici nebo ve dvoře řečmi, v nichž jsme vyzývali ke klidu a vyjadřovali jistotu, že při panující náladě mas se prostředníkům nepodaří vytvořiti novou koaliční vládu.

Nejrozhodnějšími byli Kronštadtští: jen s námahou se nám podařilo udržeti je v mezích demonstrace. 4. července nabyla demonstrace ještě většího rozsahu již za přímého řízení naší strany. Vůdcové sovětů byli bezhlaví, jejich řeči činily dojem vyhýbání; odpovědi, které dával deputacím Ulyxes–Čchejdze, byly bez jakéhokoli politického obsahu. Bylo jasno, že oficielní vůdcové vyčkávali.

V noci 4. července přibyla první »bezpečná« vojska z fronty. Za schůze výkonného výboru zahrála v budově Taurického paláce plechová hudba »Marseillaisu«. Obličeje členů presidia naráz se změnily. Jistota, které během posledních dnů se jim tak velmi nedostávalo, byla zase tu. Do Taurického paláce vtáhl pluk od Volhy, onen pluk, který několik měsíců nato táhl pod našimi prapory jako avantgarda říjnové revoluce. Okamžikem vše se změnilo. Nebylo již třeba ukládati si reservu při přijímání delegací petrohradských dělníků a vojáků nebo zástupců baltického loďstva. S tribuny výkonného výboru zazněly řeči o ozbrojené vzpouře, která nyní byla »potlačena« vojsky, věrnými revoluci. Bolševici byli prohlášeni za stranu kontrarevoluční.

Úzkost, kterou vytrpěla liberální buržoasie během posledních dvou dnů ozbrojené demonstrace, zjednala si nyní průchod vášnivou nenávistí: nejen ve sloupcích tisku, nýbrž také na ulicích Petrohradu a zejména na Něvském prospektu, kde jednotliví dělníci a vojáci, kteří byli dopadeni při »zločinné agitaci«, byli nemilosrdně ztřískáni. Praporčíci, důstojníci, úderná vojska, hodnostáři, vyznamenaní řádem sv. Jiří, zůstali pány situace. V jejich čelo postavili se vyslovení kontrarevolucionáři. Ve městě došlo k nemilosrdnému rozdrcení dělnických organizací a institucí naší strany.

Přikročilo se k zatýkání, k domovním prohlídkám, k bití a k jednotlivým vraždám. Dne 4. července v noci předal tehdejší ministr spravedlnosti Perevercev do tisku »dokumenty«, které měly dokázati, že v čele strany bolševiků stojí placení němečtí agenti. Předáci strany sociálních revolucionářů a menševiků znali nás příliš dlouho a příliš dobře, než aby tomuto obviňování uvěřili; ale byli příliš interesováni na zdaru těchto obvinění, než aby proti nim veřejně vystoupili. Našinec sotva může bez hnusu i nyní ještě vzpomínati na ony bakchanálie lží, které naplňovaly tehdejší tehdy sloupce všeho měšťáckého a prostředkujícího tisku. Náš tisk byl potlačen. Revoluční Petrohrad pocítil, že venkov a armáda daleko ještě nestojí na jeho straně. V dělnických čtvrtích nastal na chvíli zmatek. V posádce započala represivní opatření proti rozpuštěným plukům a odzbrojování jednotlivých kontingentů. Zatím fabrikovali vůdcové sovětů nové ministerstvo a pojali do něho zástupce měšťáckých skupin třetího řádu, kteří, aniž by mohli vládě něco poskytnouti, zbavovali ji přece poslední kapky revoluční iniciativy.

Na frontě události zatím pokračovaly.

Organismus armády byl do nejhlubšího nitra rozvrácen. Vojáci opravdu se přesvědčovali, že největší část důstojníků, kteří na počátku revoluce na svou ochranu zdobili se rudou barvou, vůči novému režimu chovali se nepřátelsky. V hlavním stanu učiněn byl zjevně výběr protirevolučních živlů. Bolševický tisk byl nemilosrdně pronásledován.

Ofensiva vystřídána byla tragickým ústupem. Měšťácký tisk dal se do divokého osočování armády, a jestliže v předvečer ofensivy vládnoucí strany nám prohlašovaly, že jsme mizivě malým houfcem a že armáda nic o nás neví a nic věděti nechce, svalovaly nyní, když dobrodružství ofensivy mělo tak tragický konec, tytéž osoby a strany celou odpovědnost za nezdar ofensivy na nás. Vězení byla přeplněna revolučními dělníky a vojáky. K soudnímu vyšetřování událostí 3.–5. července byli povoláni jako soudci staré stvůry carismu. Za těchto podmínek troufali si sociální revolucionáři a menševici žádati Lenina, Zinovjeva a jiné soudruhy, aby se dobrovolně vydali do rukou »justice«.

Po dnech červencových

Zmatek v dělnických čtvrtích rychle pominul a učinil místo revolučnímu přívalu nejenom v řadách proletariátu, ale také v petrohradské posádce. Prostředníci ztratili všechen vliv, vlna bolševismu počala se přelévati z měst na venkov, odplavila všechny překážky a vnikla do armády. Nová koaliční vláda v čele s Kerenským nastoupila nyní zjevně cestu represálií. Ministerstvo zavedlo znovu trest smrti pro vojáky. Naše noviny byly potlačovány, naši agitátoři zatýkáni, ale to posilovalo jen náš lid. Přes všechny překážky, které byly kladeny novým volbám petrohradského sovětu, přesunul se nyní poměr sil tak dalece, že v několika důležitých otázkách získali jsme již většinu. Totéž bylo také v sovětu moskevském.

V oné době seděl jsem s mnoha jinými soudruhy ve vězení v Krestinské pevnosti, zatčen pro agitaci a organizování ozbrojeného povstání z 3.–5. července k příkazu německé vlády za účelem pomoci válečným cílům Hohenzollernů. Vyšetřující soudce carského režimu Alexandrov, ne zcela neznámý, jenž měl za sebou již nemálo procesů proti revolucionářům, obdržel rozkaz, aby chránil republiku proti kontrarevolučním bolševikům. Za starého režimu byli vězňové tříděni na politické vězně a sprosté zločince, nyní ujala se nová terminologie: sprostí zločinci a bolševici. Zatčení vojáci byli z části perplex. Mladí vojáci, kteří přišli z venkova a politického života se dříve nezúčastnili – domnívali se, že revoluce jim přinesla jednou provždy svobodu, a nyní hleděli plni údivu na zavřené dveře a zamřížovaná, okna. Při procházkách tázali se mne pokaždé poděšeni co to všechno znamená a jak to skončí. Já jsem je konejšil slovy, že vítězství konec konců bude naše.

Povstání Kornilova

Koncem srpna odehrálo se povstání Kornilova. Jevilo se jako bezprostřední následek mobilizace kontrarevolučních sil a obdrželo energický podnět ofensivou z 18. června. Na mnoho vychvalované moskevské konferenci z polovice srpna pokusil se Kerenský postaviti se doprostředka mezi živly censové a maloměšťáckou demokracii. Bolševici byli považováni vůbec za stranu stojící v zemi »mimo zákon«. Za bouřlivého potlesku censové poloviny konference a zrádného mlčení maloměšťácké demokracie hrozil jim Kerenský krví a železem. Ale hysterický křik a hrozby Kerenského neuspokojovaly náčelníky kontrarevoluce. Až příliš dobře pozorovali revoluční příval ve všech částech země, jak v třídě dělníků, tak na venkově a v armádě, a považovali za nevyhnutelně nutno chopiti se bezodkladně nejkrajnějších opatření, aby masám udělili lekci. Tuto odvážnou úlohu vzal na sebe generál Kornilov v dohodě s censovou buržoasií, která v něm viděla hrdinu. Kerenský, Savinkov, Filonenko a jiní vládnoucí a polovládnoucí sociální revolucionáři byli spoluspiklenci tohoto komplotu, ale v jistém stádiu vývoje událostí zřekli se všichni Kornilova, neboť pochopili, že v případě jeho vítězství by sami letěli přes palubu. Zažívali jsme události kornilovské, zatím co seděli jsme ve vězení a sledovali jsme je podle tisku. Že jsme směli veřejně dostávati noviny – to byl jediný podstatný rozdíl žalářů Kerenského od žalářů starého režimu.

Dobrodružství kozáckého generála selhalo. Šest měsíců revoluce vytvořilo ve vědomí mas a v jejich organizacích dostatečnou oporu proti zjevnému kontrarevolučnímu náporu. Zprostředkující sovětské strany poděsily se nejvyšší měrou eventuelními následky Kornilova puče, který hrozil smésti nejen bolševiky, nýbrž vůbec celou revoluci se všemi jejími vládnoucími stranami. Sociální revolucionáři a menševici chystali se uznati bolševiky za legální – ne bez výhrady a také jen napolovic, ze strachu před možným nebezpečím v budoucnosti. Titíž kronštadtští námořníci, kteří ve dnech červencových byli vykřičeni jako drancíři a kontrarevolucionáři, byli v okamžiku Kornilovova nebezpečí voláni do Petrohradu, aby revoluci bránili. Přišli mlčky, aniž činili výčitky, aniž by připomínali minulost, a obsadili nejodpovědnější místa. Měl jsem plné právo připomenouti Ceretěllimu slova, která jsem zvolal k němu v květnu, když prováděl štvanici proti kronštadtským námořníkům: »Pokusí-li se kontrarevoluční generál vrhnouti revoluci smyčku na krk, pak kadeti provaz ještě namydlí, ale kronštadtští námořníci přijdou, aby s námi bojovali a umírali«.

Sovětské organizace dokazovaly všude na frontě i v zázemí svou životaschopnost a svou moc právě v boji proti Kornilovovu povstání. Až k bitvě téměř nikde nedošlo. Revoluční masa smetla puč generálův. Jako nemohli prostředníci v červenci sehnati proti nám v petrohradské posádce žádné vojáky, tak nenalezl ani nyní Kornilov na celé frontě žádných vojáků proti revoluci. Jeho akce byla vybudována na podvodu, ale jeho slova propagandy rozmetávala snadno jeho plány.

Podle novin doufal jsem v rychlejší vývoj dalších událostí ve smyslu převzetí vládní moci sověty. Bylo nepochybné, že sféra vlivu a síly bolševiků vzrostly a že dostaly ohromný vzmach. Bolševici varovali před koalicí a před ofensivou z 18. června a prorokovali aféru Kornilovovu; tak mohly se masy lidu ze zkušenosti přesvědčiti, že my jsme měli pravdu. V nejvzrušenější chvíli Kornilovova povstání, když blížila se kavkazská divize k Petrohradu, byli dělníci petrohradského sovětu ozbrojeni, kdežto vláda nechala blížiti se události. Pluky, které byly kdysi povolány proti nám, byly v horké atmosféře Petrohradu dávno obrozeny a stály nyní úplně na naší straně. Plenění Kornilovovo musilo konečně armádě otevříti oči a ukázati jí, že je nemožná další politika dorozumívání s měšťáckou protirevolucí. Mohlo se proto očekávati, že potlačení Kornilovova povstání bude znamením k tomu, aby revoluční síly naší strany přešly k bezprostřednímu uchopení vládní moci. Ale události vyvíjely se mnohem pomaleji. Při veškeré intenzitě revoluční nálady staly se masy po kruté lekci červencových dnů opatrnější. Zřekly se každé vlastní iniciativy a očekávaly přímou výzvu a vedení shora. Ale také nahoře v naší straně zavládala vyčkávací nálada. Za těchto okolností nemohla likvidace Kornilovova dobrodružství přes hlubokou změnu sil v náš prospěch vésti k nijakým bezprostředním politickým změnám.

Boj v lůně sovětů

V petrohradském sovětu byla v oné době vláda naší strany definitivně upevněna. Dramatickou formou projevilo se to pří otázce složení presidia.

V oné době, kdy sociální revolucionáři a menševici měli v sovětech vrch, snažili se všemi prostředky bolševiky izolovati. Nepřipustili do petrohradského předsednictva jediného bolševika, ani tehdy, když strana naše tvořila nejméně třetinu celého sovětu. Když petrohradský sovět přijal slabou většinou resoluci o převzetí celé vládní moci do rukou sovětů, vznesla naše strana požadavek, aby vytvořeno bylo koaliční předsednictvo na podkladě poměrnosti. Staré předsednictvo, v němž mezi jinými byli Čchejdze, Ceretělli, Kerenský, Skobelev a Černov, nechtělo o tom ničeho věděti. Není zbytečné připomínati to nyní, když představitelé stran poražených revolucí mluví o nutnosti jediné fronty demokracie a vytýkají nám exklusivitu. Tehdy bylo svoláno zvláštní shromáždění petrohradského sovětu, které mělo rozhodnouti o otázce svržení předsednictva. Z obou stran mobilizovány byly všechny síly, všechny zálohy. Ceretělli vystoupil s programovou řečí, v níž dokazoval, že otázka předsednictva jest otázkou politického směru. Počítali jsme s něco méně než polovinou hlasů a byli jsme ochotni viděti v tom pokrok. Ve skutečnosti však při hlasování podle jmen přiklonila se na naši stranu většina více než 100 hlasů. »Průběhem šesti měsíců,« pravil Ceretělli, »stáli jsme v čele petrohradského sovětu a vedli ho od vítězství k vítězství. Přejeme vám, abyste nejméně polovinu tak dlouho setrvali na svých místech, která nyní máte zaujmouti.« V moskevském sovětu nastal právě takový přesun vedoucích stran.

Na venkově přecházely sověty jeden za druhým do tábora bolševiků. Blížil se termín sejití druhého všeruského sjezdu sovětů, ale vedoucí skupina ústředního výboru snažila se všemi silami odsunouti sjezd na neurčitou dobu, aby jej tímto způsobem zcela utlačila. Bylo zřejmé, že nový sjezd sovětů přinese většinu naší straně, že podle toho obnoví se složení ústředního výboru a vezme prostředníkům nejdůležitější posice. Boj o sejití všeruského sjezdu nabyl tím pro nás důležitého významu.

Oproti tomu menševici a sociální revolucionáři stavěli do popředí myšlenku »demokratického sjezdu«. Využívali v boji tohoto podniku právě tak proti nám jako proti Kerenskému. Hlava ministerstva zaujímala v tehdejší době zcela neodvislé a nezodpovědné postavení. S pomocí petrohradského sovětu dospěla k moci v prvém období revoluce: Kerenský vstoupil do ministerstva bez předchozího usnesení sovětu, ale jeho vstup byl dodatečně schválen. Po prvé konferenci sovětů podpisovali socialističtí ministři, odpovědni jsouce jedině ústřednímu výboru. Jejich spojenci kadeti byli naproti tomu zodpovědní jen vůči jich straně. Aby buržoasii vyšli vstříc, zprostil ústřední výkonný výbor po dnech červencových socialistické ministry odpovědnosti vůči sovětům – jak se pravilo ve jménu nastolení revoluční diktatury. Není zcela zbytečné i toto nyní připomenouti, jelikož tytéž osoby, které nastolily diktaturu kroužku, vystupují nyní s obviňováním a proklínáním třídy.

Moskevská konference, na níž obratně rozdělené živly demokratické a censové držely si navzájem rovnováhu, postavila si za úkol, potvrditi moc Kerenského nad třídami a stranami. Tento cíl dosažen byl jen zdánlivě. Ve skutečnosti odhalila moskevská konference úplnou bezmocnost Kerenského, neboť on byl stejně cizí živlům censovým i maloměšťácké demokracii. Jelikož však liberálové a konservativci jeho výpadům proti demokracii tleskali a prostředníci mu pořádali ovace, když opatrně káral kontrarevolucionáře, nabyl dojmu, že se opírá o jedny i o druhé a že má v rukou neobmezenou moc. Dělníkům a revolučním vojákům hrozil krví a železem. Jeho politika zákulisních úmluv s Kornilovem šla ještě dále, až konečně zkompromitovaly ho tyto úmluvy i v očích prostředníků: Ceretělli počal vyhýbavě, diplomatickými výrazy, které ho tak velice charakterizují, mluviti o »osobních« momentech v politice a o nutnosti obmeziti tyto osobni momenty. Tyto úkoly měla převzíti demokratická konference, která podle libovolné normy měla býti složena ze zástupců sovětů, městských rad, zemstev, odborových organizací a družstev. Hlavní úkol spočíval však v tom, že konservativní složení konference bylo dostatečně zaručeno, sověty jednou pro vždy rozpuštěny v beztvárnou masu demokracie a že na této nové organizační základně zjednána tu byla záruka proti bolševickému přívalu.

Na tomto místě budiž několika málo slovy charakterizován rozdíl mezi politickou úlohou sovětů a úlohou demokratických samosprávných orgánů. Šosáci poukazovali nám mnohokráte na to, že nové městské rady a zemstva, které voleny byly na podkladě všeobecného práva hlasovacího, jsou nepoměrně demokratičtější než sověty a větším právem než sověty mohou platiti za zastoupení obyvatelstva. Tomuto formálnímu demokratickému kritériu schází však v revolučních dobách jakýkoli věcný obsah. Každá revoluce vyznačuje se tím, že vědomí mas rychle se mění; nové a opětně nové vrstvy obyvatelstva nabývají zkušeností, přezkoumávají své názory ze včerejška, nechávají je padnout, dospívají k novým názorům, odmítají staré vůdce, následují nových vůdců, jdou kupředu… Demokratické organizace, které se opírají o těžkopádný aparát všeobecného volebního práva, musí v revolučních dobách zůstati nevyhnutelně pozadu za vývojem politického vědomí mas. Zcela jinak sověty! Opírají se bezprostředně o organické skupiny, jako továrnu, dílnu, vesnici, pluk a jiné. Zde chybí přirozeně ony právnické záruky přesnosti volby, jako při tvoření demokratických institucí, městských rad a zemstev. Zato však máme tu nepoměrně vážnější a hlubší záruky přímého a bezprostředního spojení poslance s jeho voliči. Delegát městské rady nebo zemstva opírá se o volnější masu voličů, která mu svěřuje na jeden rok plnou moc a pak se rozpadá. Sovětští voliči zůstávají však navždy vázáni podmínkami jejich práce a jejich existence, mají stále svého delegáta na očích, v každém okamžiku mohou ho kárati, předati soudu, sesaditi nebo nahraditi jinou osobou. Nabýval-li v předcházejících měsících revoluce všeobecný politický vývoj svého výrazu v tom, že vliv zprostředkujících stran ustoupiti musil vlivu bolševiků, vyplývá z toho jasně, že tento vývoj musil se nejzřejměji a nejúplněji obrážeti v sovětech, kdežto městské rady a zemstva při všem svém formálním demokratismu vyjadřovaly spíše stav lidových mas ze včerejška než z dneška. Tím jmenovitě se vysvětluje, že právě ony strany, které v revoluční třídě nejvíce ztrácely půdu pod nohama, měly obzvlášť silnou podporu v městských radách a zemstvech. S toutéž otázkou, ale jen v mnohem větším měřítku – budeme míti co činiti, až budeme mluviti o konstitučním shromáždění.

Demokratická konference

Demokratická konference, svolaná uprostřed září Ceretěllim a jeho spolubojovníky, měla absolutně umělý ráz: Byla to slepenina ze sovětů a orgánů samosprávy v takovém poměru, že převaha prostředkujících stran byla zaručena. Výrony rozpaků a bezhlavostí měla konference ubohý konec. Censová buržoasie stavěla se ku konferenci s největším nepřátelstvím, neboť viděla v ní pokus, zatlačiti buržoasii z pozic, jimž se na moskevské konferenci přiblížila. Revoluční proletariát a spojené s ním masy sedláků a vojáků odsuzovaly hned zprvu falšující metodu, podle níž demokratická konference byla svolána. Přímým úkolem prostředníků bylo vytvořiti »zodpovědné« ministerstvo. Ale ani toho nebylo dosaženo. Kerenský nechtěl o zodpovědnosti ničeho slyšeti a netrpěl ji, neboť nebyla trpěna buržoasií, která tvořila jeho páteř. Nezodpovědnost se zřetelem na orgány tak zvané demokracie znamenala však skutečnou odpovědnost vůči kadetům a vůči vyslancům dohody. Zatím stačilo to buržoasii. V otázce koalice projevila se celá neudržitelnost demokratické konference: Pro koalici s buržoasií bylo odevzdáno jen něco málo více hlasů než proti koalici; většina hlasovala proti koalici s kadety. Ale po odchodu kadetů nezbývalo v řadách buržoasie žádných vážných činitelů pro koalici. Ceretělli vykládal to obsáhle konferenci. Tím hůře, když toho konference nepochopila. Za zády konference bylo bezohledně vyjednáváno s kadety, odmítnutými konferencí; při tom bylo usneseno, že kadeti nemají figurovati jako kadeti, nýbrž jako – »sociální pracovníci«. Stísněna zprava i zleva, dala si maloměšťácká demokracie všechno líbiti a demonstrovala tak svou úplnou politickou ochablost.

Z lůna demokratické konference vyloučen byl sovět, jenž nahrazen býti měl zástupci censových živlů. Tento předparlament vyplniti měl prázdné místo, které tu zůstávalo až do svolání konstituanty. V protivě k původnímu plánu Ceretělliho, ale v plné shodě s plány buržoasie podrželo nové koaliční ministerstvo se zřetelem na předparlament svoji formální neodvislost. Celek činil dojem smutného a chabého kancelářského výtvoru, v němž zahalena byla úplná kapitulace maloměšťácké demokracie před censovým liberalismem, oním liberalismem, který měsíc před tím veřejně podporoval Kornilovův nápor proti revoluci. Tímto způsobem směřovalo všechno k obnově a stabilizaci koalice s liberální buržoasií. Nemohlo býti o tom již žádné pochyby, že úplně odvisle od složení konstitiuanty nalézati se bude fakticky vládní moc v rukách buržoasie, neboť prostředkující strany dospívaly přes všechnu převahu, kterou jim poskytovaly lidové masy, opět a opět ke koalici s kadety: Lidové masy stavěly se vůči straně Miljukova s největším nepřátelstvím. Při všech volbách po celou revoluční dobu kadeti nemilosrdně propadali a přes to tytéž strany – sociální revolucionáři a menševici které při volbách nad stranou kadetů vítězily, vykazovaly hned po volbách kadetům v koaliční vládě čestné místo. Lze pochopiti, že masy lidu stále více nahlížely, že prostředkující strany hrály vůči liberální buržoasii vlastně jen úlohu příručích.

Obtíže na frontě a v zázemí

Vnitřní situace stávala se zatím stále komplikovanější a horší. Válka vlekla se dále: bez cíle, bez smyslu a bez vyhlídky. Vláda nepodnikala žádných kroků, aby se vyprostila ze zakletého kruhu. Tu byl pojat směšný plán, vyslati menševika Skobeleva do Paříže, aby působil na imperialisty dohody! Ale živá duše se zdravým lidským rozumem nepřikládala tomuto plánu vážného významu. Kornilov vydal Němcům Rigu, aby terorizoval veřejné mínění a v této atmosféře upevnil v armádě kázeň důtek. Petrohrad byl ohrožen. Ale měšťácké živly hleděly tomuto nebezpečí vstříc se zjevnou škodolibostí. Bývalý prezident dumy Rodzjanko mluvil veřejně o tom, že dobytí zkorumpovaného Petrohradu Němci neznamená ještě nijaké velké neštěstí. Poukázal na příklad Rigy, kde po vpádu Němců odstraněny byly sověty a kde obnoven byl zase pořádek starými policisty.

Baltické loďstvo jest ztraceno, ale toto loďstvo jest rozežráno revoluční propagandou: Následkem toho ztráta loďstva není tak velmi bolestná. V tomto cynismu žvanivého grandseigneura projeveny byly skryté myšlenky nejširších kruhů buržoasie. Dobytí Petrohradu Němci neznamená přece nikterak ještě jeho ztrátu. Po mírové smlouvě Petrohrad bude zase vrácen, ale očištěn německým militarismem. Zatím ztratí tak revoluce svoji hlavu a budeme s ní snáze hotovi. Vláda Kerenského nepomýšlela nijak na to, aby hlavní město vážně bránila. Naopak veřejné mínění bylo připravováno na případnou kapitulaci. Vládní ústavy byly z Petrohradu také již přeloženy do Moskvy a jiných měst.

Za tohoto stavu věcí sestoupila se vojenská sekce petrohradského sovětu. Nálada byla napjatá a nepokojná. Vláda že jest neschopná, Petrohrad brániti? Ať tedy uzavře mír! A není-li s to sjednati mír, ať jde k čertu! V této sestavě otázek projadřovala se nálada vojenské sekce. To byly již červánky říjnové revoluce.

Na frontě situace den ke dni byla horší. Studený podzim s deštěm a blátem se blížil. Čtvrtá zima války nastávala. Zásobování horšilo se den ze dne. V zázemí zapomínalo se na frontu – nebylo pro pluky ani náhrady, ani vystřídání, ani teplého šatstva. Deserce přibývalo. Staré vojenské výbory, které byly voleny ještě v prvém období revoluce, setrvaly na svých místech a podporovaly politiku Kerenského. Jakákoliv obnova voleb byla zakázána. Mezi výbory a masou vojáků tvořila se propast. Nakonec vojáci soudili o výborech jen s nenávistí. Stále četněji přicházeli do Petrohradu vyslanci ze zákopů a kladli ve schůzích petrohradského sovětu vytrvale opět a opět otázku: Co dělat? Kým a jak má válce býti učiněn konec? Proč halí se petrohradský sovět v mlčení?

Nezbytný boj o vládní moc

Petrohradský sovět však nemlčel. Žádal okamžité předání celé ústřední i místní moci do rukou sovětů, okamžité předání půdy mužikům, žádal kontrolu výroby dělníky a okamžité zahájení mírového vyjednávání. Dokud jsme byli stranou oposiční, bylo naše heslo: »Celá moc sovětům!« – heslem propagandy. Jakmile jsme však nabyli většiny ve všech hlavních sovětech, ukládalo nám toto heslo závazek podstoupiti přímý a bezprostřední boj o moc.

Situace v zemi byla do krajní míry spletitá a komplikovaná. Revoluce slíbila sedlákům půdu, současně však žádány vůdčí strany, aby venkované až do sestoupení konstituanty této půdy se nedotýkali. Nejprve sedlák trpělivě čekal; když však počal ztráceti trpělivost, chopilo se koaliční ministerstvo proti němu násilných opatření. Ustavující shromáždění bylo zatím nadále odkládáno. Buržoasie trvala na tom, aby ústavodárné shromáždění svoláno bylo teprve po uzavření míru. Masy venkovanů ztrácely stále více trpělivost. To, co jsme na počátku revoluce předpovídali, počalo se nyní uskutečňovati: rolníci zmocnili se svémocně půdy. Represálie byly vládou zesíleny. Výbory pro půdu byly jeden po druhém zatýkány. V několika okresích vyhlásil Kerenský válečný stav. Z vesnic hrnuly se deputace do petrohradského sovětu. Naříkaly na to, že rolníci jsou zatýkáni, jestliže podle programu petrohradského sovětu odevzdávají půdu velkostatkářů do rukou venkovským výborům. Rolníci očekávali od nás ochranu.

Odpověděli jsme jim, že bychom je mohli jen tehdy chránit, kdybychom měli v rukou vládní moc. Z toho plynul důsledek, že nemají-li se sověty proměniti v pouhé řečnické ústavy, musejí vládní moc na sobe strhnouti.

Nemá smyslu půldruhého nebo dva měsíce před sestoupením konstituanty bojovati o moc sovětů! – pravili nám naši sousedé z pravice. Ale my nebyli jsme nikterak nakaženi tímto fetišismem konstituanty. Především neměli jsme žádné záruky, že skutečně bude svolána. Rozklad armády, hromadné deserce, zásobovací kalamita, agrární revolty, to vše vytvořilo situaci, která byla málo příznivá pro volbu konstituanty. Eventuelní vydání Petrohradu Němcům hrozilo vůbec, že otázka voleb bude sňata z denního pořádku. A pak – i kdyby ústavodárné shromáždění za vedení starých stran, podle starých seznamů, se sestoupilo, bylo by jen zástěrkou a ospravedlněním moci koalice. Ani sociální revolucionáři, ani menševicí nebyli s to, bez buržoasie vzíti vládu do svých rukou. Revoluční třída samojediná byla povolána k tomu, aby protrhla zakletý kruh, ve kterém se revoluce pohybovala a ztrácela. Šlo o to, vyrvati moc oněm živlům, které přímo nebo nepřímo slouží buržoasii a zneužívají státního aparátu jako nástroje obstrukce proti revolučním požadavkům lidu.

Boj o sjezd sovětů

Vládní moc sovětům! žádala naše strana. V předcházejícím období znamenalo to, přeloženo do mluvy strany, moc sociálním revolucionářům a menševikům v protivě ke koalici s liberální buržoasií. Nyní však, v říjnu 1917, znamenalo totéž heslo předání celé moci revolučnímu proletariátu, v jehož čele v oné době stála strana bolševiků. Jednalo se tedy o diktaturu pracující třídy, která měla za sebou mnoho milionů silnou masu nejchudších zemědělců nebo správněji, byla s to ji vésti. V tom spočívá dějinný smysl říjnového povstání.

Všechno hnalo stranu na tuto cestu. Od prvých dnů revoluce kázali jsme nutnost a nevyhnutelnost předání vládní moci sovětům. Po těžkém vnitřním boji osvojila si většina sovětů tento požadavek a postavila se na naše stanovisko. Chystali jsme druhý všeruský sjezd sovětů, na kterém jsme očekávali, že uvidíme úplné vítězství naší strany. Ústřední výkonný výbor za vedení Dana (opatrný Čchejdze zavčas odjel na Kavkaz) pracoval všemi prostředky proti svolání sjezdu sovětů. Po mnohém úsilí docílili jsme konečně, opřeni o sovětskou frakci demokratické konference, že termín svolání sjezdu byl stanoven. Byl to 25. říjen. Toto datum nabylo pro dějiny Ruska svrchovaného významu. Předem svolali jsme do Petrohradu sjezd sovětů severního území s vyloučením baltického loďstva a města Moskvy. Na tomto sjezdu měli jsme stabilní většinu. Zajistili jsme si jisté krytí na pravici ve formě frakce levých sociálních revolucionářů a položili jsme tak organizačně prvý základní kámen k říjnovému povstání.

Pokus odstraniti petrohradskou posádku

Ale mnohem dříve, před sjezdem severního sovětu, došlo k události, která v dalším politickém boji měla hráti svrchovaně důležitou úlohu. Počátkem října objevil se ve schůzi petrohradského výkonného výboru zástupce sovětu u generálního štábu petrohradského vojenského okresu a učinil sdělení, že z generálního štábu žádá se odeslání dvou třetin petrohradské posádky na frontu. K čemu? Na ochranu Petrohradu. Odeslání nemělo se státi hned, ale s přípravami musilo se ihned započíti. Generální štáb žádal na petrohradském sovětu schválení tohoto projektu. Napnuli jsme sluch. Koncem srpna rovněž odstraněno bylo z Petrohradu zcela nebo z části pět petrohradských revolučních pluků. To se stalo tehdy k žádosti bývalého šéfa generálního štábu Kornilova, který právě v oněch dnech zbrojil proti Petrohradu kavkazskou divizi, aby jednou pro vždy zúčtoval s revolučním hlavním městem. Tak měli jsme již zkušenost s těmito čistě politickými přesuny pluků pod záminkou vojenských operací. Chci předem říci, že po říjnové revoluci z dokumentů, jež staly se známými, vyšlo úplně a zřejmě najevo, že projektované odstranění petrohradské posádky nemělo s vojenskými cíli nic společného a že hlavnímu veliteli Duchoninovi bylo proti jeho vůli vnuceno, a sice nikým jiným než Kerenským, který tak se snažil zbaviti hlavní město nejrevolučnějších vojáků, tj. těch, kteří vůči němu byli naladěni co nejnepřátelštěji. Ale tehdy, na počátku října, vyvolalo naše podezření nejprve bouři patriotického rozhořčení. Generální štáb naléhal: Kerenský dále nečekal, jemu hořela půda pod nohama. Nedali jsme na svoji odpověď dlouho čekat. Hlavnímu městu hrozilo rozhodně nebezpečí a otázka obrany Petrohradu stála před námi v celém ohromném významu. Ale po zkušenostech z aféry Kornilovy, po slovech Rodzianka o spáse německého obsazení – odkud po všem tom měla tu býti důvěra, že Petrohrad nebude úmyslně vydán Němcům, aby byl potrestán za svého vzpurného ducha. Výkonný výbor zdráhal se přímo akceptovati slepě rozkaz o odstranění dvou třetin posádky. Musíme dříve zkoumati – prohlašovali jsme – zdali tento rozkaz je vskutku diktován vojenskými úvahami a k tomu je nutno vytvořiti orgán pro zkoumání. Tak vznikla myšlenka vytvořiti vedle vojenské sekce sovětu, tj. politického zastoupení posádky, čistě operativní orgán ve formě revolučního vojenského výboru, který později nabyl tak ohromné moci a fakticky stal se nástrojem říjnového převratu. Jest nepochybné, že jsme v oněch hodinách, když jsme postavili do popředí myšlenku vytvoření takového orgánu, v němž spojovati se měly nitky čistě revolučního vedení petrohradské posádky – si byli úplně vědomi toho, že právě tento orgán by mohl býti nedocenitelným revolučním nástrojem. Byla to doba, kdy jsme již otevřeně kráčeli vstříc povstání a organizačně jsme je připravovali.

Dne 25. října měl se konati, jak řečeno, všeruský sjezd sovětů. Nemohlo býti žádné pochybnosti, že sjezd vysloví se pro předání vládní moci sovětům. Ale takové usnesení musilo býti neprodleně uskutečněno, jinak neznamenalo nic více než nedůstojnou platonickou demonstraci, logika věcí žádala, abychom povstání stanovili na 25. říjen. Právě tak tomu rozuměl všechen měšťácký tisk. Osud sjezdu závisel v prvé řadě na petrohradské posádce. Umožní nyní posádka Kerenskému, aby sjezd sovětů obklíčil a rozehnal ho pomocí několika set nebo tisíc praporčíků, poddůstojníků a desátníků? Již pokus – odstraniti posádku – neznamenal-li tolik, jakože vláda se chystá rozpustiti sjezd sovětů? Bylo by to také podivné, kdyby toho vláda neudělala, když viděla, jak my otevřeně, před tváří celé země, mobilizujeme síly sovětů, abychom koaliční vládě zasadili smrtelnou ránu.

Tímto způsobem rozvíjel se v Petrohradě tento konflikt v otázku osudu posádky. Předem zaměstnávala tato otázka co nejživěji všechny vojáky. Ale také dělníci měli pro tento konflikt nejživější zájem, ježto se obávali, že po odstranění posádky budou praporčíky a kozáky pohubeni. Konflikt nabýval tímto způsobem mimořádně ostrého charakteru a odehrával se na půdě, která byla pro vládu Kerenského krajně nepříznivá.

Souběžně s tím odehrával se dříve již charakterizovaný boj o svolání všeruského sjezdu sovětů; při tom proklamovali jsme jménem petrohradského sovětu a severního provinciálního sjezdu otevřeně, že druhý sjezd sovětů musí vládu Kerenského svrhnouti a státi se samojediným pánem Ruska. Povstání bylo již fakticky v proudu. Odehrávalo se před celou veřejností, před očima celé země.

Během měsíce října velkou úlohu hrála ve vnitřním životě naší strany otázka povstání. Lenin, který se skrýval ve Finsku, vyzýval v nesčetných dopisech vytrvale k rozhodnější taktice. Ze zdola to vřelo, rostla nespokojenost, že strana bolševiků, která na petrohradském sjezdu měla většinu, nevyvozuje praktických důsledků z vlastních svých hesel. Dne 10. října konala se tajná schůze ústředního výboru naší strany za přítomnosti Lenina. Na denním pořádku byla otázka povstání. Většinou všech hlasů proti dvěma byla přijata rezoluce, že jediným prostředkem zachrániti revoluci a zemi před konečným rozvratem je povstání, které předati má celou vládní moc do rukou sovětů.

Demokratický sovět a předparlament

Demokratický sovět, který se oddělil od demokratické konference, nasál do sebe celou její nemohoucnost. Staré sovětské strany, sociální revolucionáři a menševici, vytvořily v tomto sovětu pro sebe umělou většinu, ale výhradně a jedině, aby projevily tím zřetelněji svou politickou chabost. Za kulisami sovětu Ceretělli vedl zmatené vyjednávání s Kerenským a se zástupci »censových živlů«, jak počínal se v sovětech ujímati výraz, aby »urážlivého slova« buržoasie bylo se vystříháno. Z práva Ceretělliho o průběhu a výsledku vyjednávání tvořila jistého druhu pohřební řeč nad celým obdobím revoluce. Vyšlo najevo, že ani Kerenský, ani censové živly nechtěly převzíti na sebe odpovědnost za novou polozastupitelskou instituci. Na druhé straně nepodařilo se najíti mimo stranu kadetů žádných tak zvaných »řádně« sociálně pracujících osobností.

Organizátoři podniku musili tedy v obou bodech kapitulovati, a kapitulace byla tím význačnější, že demokratická konference svolána byla právě k tomu, aby odstranila neodpovědný režim – při tom odmítla konference cestou formálního hlasování koalici s kadety. Na několika zasedáních demokratického sovětu, jež se konala před převratem, zavládla atmosféra plná napětí a naprosté nedělnosti. Sovět neobrážel postup revoluce, nýbrž rozklad stran, které se opožďovaly za revolucí. Ještě během demokratické konference nadhodil jsem v naší stranické frakci otázku, nemáme-li konferenci demonstrativně opustiti a demokratický sovět bojkotovati. Akcí mělo býti masám ukázáno, že »prostředníci« zavedli revoluci do slepé uličky. Boj o vytvoření sovětské vlády mohl býti veden jedině čistě revoluční cestou. Moc musila býti uchvácena těm, kdož k positivním činům byli neschopni a kdož čím dále tím více ztráceli schopnosti tvořiti aktivně, byť i jen negativně, zabraňováním. Musili jsme svou politickou cestu, která vedla k mobilizaci sil sovětů přes všeruský sjezd sovětů a povstání, postaviti proti jejich cestě, která vedla uměle shledaným předparlamentem a podmíněně konstitučním shromážděním. To státi se mohlo jen zjevným rozchodem s onou institucí, která vytvořena byla Ceretěllim a jeho soudruhy ve smýšlení, rozchodem, který se odehrál před očima všeho lidu, dále soustředěním celé pozornosti a všech sil pracující třídy k instituci sovětů. Z toho důvodu právě jsem navrhl, aby sál demonstrativně byl opuštěn a aby v továrnách a v plucích zahájena byla revoluční agitace proti pokusům oblouditi revoluční vůli lidu a svésti vývoj revoluce zase do vod paktování s buržoasií. V tomto smyslu vyslovil se také Lenin, od něhož jsme několik dní nato dostali dopis. Špičky strany v této otázce ještě kolísaly.

Červencové dny zanechaly ve vedení strany hlubokou stopu. Veliká masa dělníků a vojáků zotavila se z červencové porážky mnohem dříve než mnozí z vedoucích soudruhů, kteří od předčasného náporu mas obávali se nezdaru revoluce vůbec. Ve frakci demokratické konference získal jsem pro svůj návrh 50 hlasů, proti němu bylo 70 hlasů, které se vyslovily pro součinnost v demokratickém sovětu. Zkušenosti této součinnosti byly však toho druhu, že levé křídlo strany brzy posílily. Stalo se až příliš zjevným, že kombinacemi, hraničícími na podvod,které měly za úkol zabezpečiti censovým živlům další řízení revoluce pomocí prostředníků, diskreditovaných v nižších vrstvách lidových, nenalezne se východisko ze slepé uličky, v níž se octla revoluce chabostí maloměšťácké demokracie. V době, kdy demokratický sovět, doplněný censovými živly, proměnil se v předparlament, bylo v naší straně již pevné usnesení s touto institucí se rozejíti.

Sociální revolucionáři a menševici

Stáli jsme před otázkou, budou-li či nebudou-li nás následovati na této cestě leví sociální revolucionáři. Tato skupina byla právě ve stádiu vzniku, ale toto vznikání postupovalo podle našeho stranického měřítka příliš pozvolna a váhavě. Na počátku revoluce strana sociálních revolucionářů dominovala v celém oboru politického života. Sedláci, vojáci, ba dokonce i dělníci hlasovali v masách lidu pro sociální revolucionáře. Strana na nic takového nebyla připravena a více než jedenkrát se zdálo, jako by ve vlnách svého úspěchu měla utonouti. Až na skupiny čistě kapitalistické, velkostatkářské a na censové živly vzdělanců hlasovalo všechno pro revoluční »národníky«. To zplna odpovídalo počátečnímu stádiu revoluce, jelikož třídní hranice nebyly ještě ostře odloučeny, a snaha po tak zvané jednotné revoluční frontě docházela svého výrazu v mlhavém programu oné strany, která brala pod svá křídla jak dělníka, který se obával odtrhnouti se od selského stavu, tak rolníka, který hledal půdu a svobodu, a konečně intelektuála, který se snažil je oba dva říditi, a úředníka, který hleděl se novému režimu přizpůsobiti.

Když Kerenský, který v době carismu býval »trudovikem«, po úspěchu revoluce přešel k sociálním revolucionářům, vzrůstala popularita této strany tím více, čím vyšších stupňů Kerenský ve vládě dostupoval. Ze samého respektu vůči ministru války (nebyl vždycky čistě platonický) pospíšilo si mnoho generálů a plukovníků přihlásiti se do strany bývalého teroristy. Staří sociální revolucionáři revolučního rázu hleděli již tehdy s jistým nepokojem na stále vzrůstající počet »březnových sociálních revolucionářů«, to jest takových členů strany, kteří teprve v březnu odhalili v sobě revolučního ducha »národníků« – tedy teprve, když revoluce svrhla starý režim a revoluční národníky postavila v čelo vlády. Takovým způsobem zahrnovala v sobě tato strana v rámci své bezforemnosti nejen vnitřní rozpory vyvíjející se revoluce, nýbrž také opozdilé předsudky selských mas, jakož i sentimentalismus, bezpáteřnost a štrébrovství vzdělaných vrstev. Bylo úplně zřejmé, že strana v této formě nemůže dlouho trvati. V ideovém smyslu jevila se od počátku bezmocnou.

Politicky vedoucí roli měli menševici. Tito prošli školou marxismu a převzali jisté metody a zvyklosti, které jim byly nápomocny, aby se v politické situaci tak dalece orientovali, že mohli smysl odehrávajícího se třídního boje falšovat a za daných podmínek v nejvýš možném stupni zabezpečovat hegemonii liberální buržoasie. To byla také příčina, proč menševici, přímí přímluvčí za právo buržoasie na vládní moc, se tak rychle vypotřebovali a v době říjnového převratu dospěli takřka k pouhému nic.

Sociální revolucionáři ztráceli rovněž víc a více vliv – nejprve mezi dělníky, pak v armádě a konečně také na venkově. Ale číselně byli v době říjnového povstání stranou ještě velmi mocnou. Strana ta byla však třídními protivami uvnitř rozežrána. V protivě k pravému křídlu, které v osobách svrchovaně šovinistických živlů, jako Avxentěva, Breško-Breškovské, Savinkova a jiných, přešli do tábora kontrarevoluce, vytvořilo se levé křídlo, které se snažilo zachovati spojení s pracujícími masami. Nehledíme-li ke skutečnosti, že sociální revolucionář Avxentěv ve své vlastnosti jako ministr vnitra dal zatýkati selské agrární výbory pro jich svémocné řešení agrární otázky, tedy výbory, které sestávaly ze sociálních revolucionářů, jeví se nám dosah »protiv« v lůně této strany dostatečně jasným.

Ve středu stál tradiční vůdce strany Černov. Zkušený spisovatel, sčetlý v socialistické literatuře, s mnoha zkušenostmi v boji s frakcí. Zůstal nezměněně v čele své strany v dobách, kdy život strany odehrával se v kruzích emigrantů v cizině. Revoluce, která svou prvou nerozlišující vlnou vyzvedla stranu sociálních revolucionářů na netušenou výši, vyzvedla čistě automaticky také Černova do výše, ale – jak se zdálo jen proto, aby odhalila jeho úplnou nemohoucnost i v kruzích vedoucích politiků prvého období. Nevinné prostředečky, které Černovovi zabezpečovaly v kruzích národníků převahu, projevily se na vahách revoluce příliš lehkými. Obmezil se na to, že nečinil závazných usnesení, že se vyhýbal všem kritickým případům, že vyčkával, nemíchal se do věcí.

Taktika tohoto druhu zabezpečovala mu prozatím střední postavení mezi oběma stále více se rozcházejícími křídly. Ale zachovati nadále jednotu strany nebylo již možné. Savinkov, bývalý terorista, zúčastnil se povstání Kornilovova, žil v dojemné shodě s kontrarevolucionářskými kruhy kozáckých důstojníků a připravoval útok proti petrohradským vojákům a dělníkům, v jejichž středu se nalézal dostatečně velký počet levých sociálních revolucionářů. Savinkov padl jako oběť levého křídla: centrum vyloučilo ho ze strany; neodvážilo se však zvednouti ruku proti Kerenskému. V předparlamentě projevila se celá rozháranost strany: tři skupiny vystupovaly samostatně, byť i pod praporem jedné a téže strany. Při tom žádná skupina přesně nevěděla, co chce. Formální nadvláda této strany v konstitučním shromáždění byla by znamenala jen pokračování v politické ochablosti.

Vystoupení z předparlamentu – hlas fronty

Dříve než jsme vystoupili z předparlamentu, v němž podle politické statistiky Kerenského a Ceretělliho směli jsme činiti nárok na 50 křesel, měli jsme se skupinou levých sociálních revolucionářů předporadu. Odmítli nás následovati pod záminkou, že musí teprve v praxi před rolnictvem odhaliti celou nedostatečnost předparlamentu. »Považujeme za nutné vás varovat,« pravil jeden z vedoucích levých sociálních revolucionářů, »chcete-li z předparlamentu vystoupiti, abyste ihned táhli na ulici do otevřeného boje, tož s vámi nepůjdeme.«

Měšťácký smiřující tisk vinil nás, že právě proto chceme předparlament povaliti, poněvadž se snažíme vytvořiti revoluční situaci. Ve schůzi naší frakce v předparlamentě bylo usneseno na levé sociální revolucionáře nečekati, nýbrž postupovati samostatně. Prohlášení naší strany, ohlášené s tribuny předparlamentu, v němž se dovozovalo, proč se rozcházíme s touto institucí, bylo přijato skupinami většiny s řevem bezmocné nenávisti. V petrohradském sjezdu deputovaných, na němž naše vystoupení z předparlamentu schváleno bylo zdrcující většinou, prohlásil nám vůdce malé skupiny menševiků – internacionalistů Martov, že naše vystoupení z prozatímního »sovětu republiky« (to bylo oficielní pojmenování této málo vážené instituce) mělo by smysl jen tehdy, kdybychom měli v úmyslu přejíti bezprostředně k otevřenému útoku. Věci však byly tak, že my právě to jsme také měli na mysli.

Obhájci liberální buržoasie měli pravdu, když nás obviňovali, že se snažíme vytvořiti revoluční situaci. V otevřeném povstání a přímém uchopení moci viděli jsme jediné východisko ze situace. Zase, jako ve dnech červencových, mobilizovány byly proti nám tisk a jiné orgány tzv. veřejného mínění. Z červencových arsenálů vytaženy byly otrávené střely, které po dnech kornilovských prozatím tam byly uloženy. Marná snaha! Masy lidu proudily nezadržitelně k nám, jejich nálada rostla od hodiny k hodině. Ze zákopů přicházeli opět a opět delegáti. »Jak dlouho ještě,« tak mluvili ve schůzi petrohradského sovětu, »bude se tato neudržitelná situace udržovat?

Vojáci vám prostřednictvím nás vzkazují: nebudou-li do 1. listopadu podniknuty rozhodující kroky v mírovém jednání, pak zákopy se vyprázdní a celá armáda vrhne se na zázemí.« Takové rozhodnutí chystalo se vskutku rozsáhlou měrou na frontě. Mezi vojáky kolovaly letáky, jimi samými zhotovené, ve kterých byli vyzýváni, aby nesetrvali v zákopech déle, než napadne prvý sníh. »Zapomněli jste na nás,« volali deputovaní ze zákopů ve schůzích sovětu. »Nenacházíte-li žádného východiska ze situace, přijdeme my sami sem a rozeženeme své nepřátele pažbami pušek – ale pak také vás s nimi!« – Během několika týdnů stal se petrohradský sovět přitažlivým střediskem celé armády. Po převratu v jeho vedoucím směru a nové volbě předsednictva vzbudily jeho resoluce u vyčerpaných a zoufalých vojsk na frontě naději, že východisko praktické lze nalézti jedině na cestě navrhované bolševiky. Tím bylo: Vyhlášení tajných smluv a nabídka okamžitého klidu zbraní na všech frontách. »Tvrdíte, že vládní moc musí přejíti do rukou sovětů – nuže chopte se této moci! Obáváte se, že fronta vás nechá na holičkách. Zanechte svých pochybností – velká masa vojáků zdrcující většinou stojí na vaší straně.«

Zatím přiostřoval se konflikt, vzniklý z otázky setrvání posádky, stále více. Téměř denně shromažďovaly se konference posádky, výborů setnin, pluků a velitelstev. Vliv naší strany na posádku byl trvale a neobmezeně upevněn. Generální štáb petrohradského rajonu nalézal se ve stavu krajní bezradnosti. Brzy snažil se navázati s námi skutečné styky, brzy nám vyhrožoval – podněcován jsa předáky ústřední exekutivy – represáliemi.

Komisaři vojensko-revolučního výboru

Byla učiněna již zmínka o vojensko-revolučním výboru, ustaveném při petrohradském sovětu, který de facto zamýšlen byl jako sovětský štáb petrohradské posádky v protivě ke generálnímu štábu Kerenského. »Ale existence dvou generálních štábů je nepřípustná,« poučovali nás doktrinářským způsobem zástupci stran smiřujících. »Je však přípustná situace, ve které posádka nedůvěřuje oficielnímu generálnímu štábu a chová obavy, že odstranění vojáků z Petrohradu diktováno je novým kontrarevolučním podnikem?« opáčili jsme my. »Vytvoření druhého generálního štábu znamená revoltu,« odpovídalo se nám zprava. »Váš vojensko-revoluční výbor bude míti mnohem méně za úkol přezkoumání operačních plánů a opatření vojenských úřadů, jako spíše přípravu a provedení povstání proti nynější vládě.« – Tato námitka byla úplně oprávněná. Ale právě proto nikoho neděsila. Převážná většina sovětů byla si vědoma nutnosti svržení koaliční vlády. Čím obšírněji menševici a sociální revolucionáři dokazovali, že vojensko-revoluční výbor nevyhnutelně promění se v orgán povstání, s tím větší ochotou podporoval petrohradský sovět tento nový bojovný orgán.

Prvním činem vojensko-revolučního výboru bylo dosazení komisařů do všech částí petrohradské posádky a do všech důležitých institucí hlavního města a jeho okolí. Z nejrůznějších stran docházela nás sdělení, že vláda, nebo správněji řečeno vládní strany energicky organizují a ozbrojují své síly. Z nejrůznějších – stejně státních jako soukromých – skladišť zbraní byly vynášeny pušky, revolvery, strojní pušky a náboje, jimiž ozbrojováni byli praporčíci, studenti a vůbec měšťácká mládež. Pak musilo býti neprodleně přikročeno ku preventivním opatřením. Do všech vojenských skladišť dosazeni byli komisaři. Téměř bez odporu stali se tito pány situace. Ovšem, velitelé a držitelé skladišť zbraní učinili pokus komisary neuznati, ale bylo třeba obrátiti se jen na výbor vojáků a zřízenců libovolné instituce a odpor byl ihned zlomen. Zbraně byly později vydávány jen ještě na poukaz našich komisařů.

Pluky petrohradské posádky měly již dříve své komisary, ale ti byli stanoveni ústředním výkonným výborem. Zmínil jsem se již, že po červnovém sjezdu sovětů a obzvlášť po demonstraci z 18. června, která ukázala stále rostoucí moc bolševiků, smiřující strany vytlačily petrohradský sovět téměř úplně z praktického vlivu na běh událostí v revolučním hlavním městě. Vedení petrohradské posádky soustřeďovalo se v rukou ústředního výkonného výboru. Úloha byla však ta, prosaditi všude komisary petrohradského sovětu. Toho dosaženo bylo za účinné součinnosti mas vojáků. Ku konci tábora, na němž vystupovali řečníci různých stran, prohlašoval jeden pluk po druhém, že uznává pouze komisary petrohradského sovětu a bez jich usnesení že neučiní ani kroku.

Při dosazení těchto komisařů hrála vojenská organizace bolševiků značnou roli. Přede dny červencovými rozvinula obrovskou agitační práci. 5. července batalion automobilistů, dopravený Kerenským do Petrohradu, demoloval vilu zvanou Kšešinskaja, ve které se nalézala vojenská organizace naší strany. Hlavní ředitelé naší vojenské organizace a mnoho jejích členů bylo zatčeno, tisk byl potlačen, tiskárny pobořeny. Jen pozvolna učinila organizace svůj aparát opět schopným užívání, tentokráte však cestou konspirativní. Ciferně zaujímala jen skrovnou část petrohradské posádky, v celku několik set mužů. Ale mezi nimi nalézalo se mnoho odhodlaných lidí ze sboru automobilistů, vojáci oddaní bezpodmínečně revoluci a mladí důstojníci; byli to z největší části poddůstojníci, kteří v červenci a v srpnu prošli vězeními Kerenského. Ti všichni dali se do služeb revolučnímu vojenskému výboru. Byli pak také postaveni na nejzodpovědnější a nejnebezpečnější místa.

Nyní je jistě zbytečné podotýkat, že jmenovitě členové vojenské organizace naší strany přijali myšlenku okamžitého povstání v říjnu s mimořádnou opatrností a dokonce s jistou skepsí. Semknutý charakter organizace a její oficielní vojenský ráz měly vliv na její vedoucí činitele v tom smyslu, že přeceňovali čistě technické a organisátorské prostředky povstání – a z tohoto hlediska byli jsme rozhodně slabšími. Naše síla spočívala v revolučním nadšení mas a v jejich ochotě bojovati pod našimi prapory.

Stoupání přívalu

Vedle organizační práce prováděla se prudká agitace. Bylo to období ustavičných táborů v továrnách, v cirku »Moderna« a »Ciniselli«, v klubech a kasárnách. Každá zmínka o povstání vyvolávala bouři potlesku a nadšených výkřiků. Měšťácký tisk přispíval mnoho k náladě všeobecného neklidu. Rozkaz továrně na střelivo v Sestrorjecku, aby rudé gardě vydáno bylo 5000 pušek, mnou podepsaný, vyvolal v měšťáckých kruzích nepopsatelnou paniku. Všude mluvilo a psalo se o všeobecném krveprolití, které prý se chystá. To přirozeně nezabránilo dělníkům zbrojovky v Sestrorjecku, aby vydali zbraně rudým gardistům. Čím více měšťácký tisk proti nám štval a nás ostouzel, tím vášnivější byla odpověď mas na naši výzvu. Oběma stranám bylo stále jasnějším, že krize během nejbližších dnů musí dojíti rozřešení. Tisk sociálních revolucionářů a menševiků bil na poplach. »Revoluce je ve svrchovaném nebezpečí!« – »Chystá se opakování červencových dnů, ale na širší základně a tedy také s mnohem nebezpečnějšími následky!« – Gorkij prorokoval den ze dne ve svém listě »Novaja Žizň« nadcházející zánik veškeré kultury.

Socialistické zbarvení ohromně rychle spadalo s měšťácké inteligence, jakmile se blížil přísný režim dělnické diktatury. Zato však s nadšením pozdravili komisary vojensko-revolučního výboru vojáci i nejopozdilejších pluků. Dokonce od kozáckých kontingentů a od socialistické menšiny praporčíků přicházeli k nám delegáti. V případě otevřené srážky slibovali nám při nejmenším neutralitu svých těles. Vláda Kerenského visela zjevně ve vzduchu.

Štáb rajonu vešel s námi ve vyjednávání a navrhl nám kompromis. Abychom změřiti mohli sílu odporu nepřítelova, vstoupili jsme ve vyjednávání. Ale generální štáb byl nervosní: brzy konejšil, brzy hrozil a prohlašoval dokonce naše komisary za neplatné, což ostatně nevykonávalo nejmenšího vlivu na jejich činnost. V souhlase s generálním štábem dosadil ústřední výkonný výbor za hlavního komisaře v petrohradském vojenském okrese Malevského a vyslovil velkomyslně svou ochotu uznat naše komisary – pod podmínkou, že se podrobí tomuto hlavnímu komisaři. Tento návrh byl námi odmítnut a vyjednávání přerušeno. Vážení menševici a sociální revolucionáři přicházeli k nám jako zprostředkovatelé, konejšili, hrozili a prorokovali náš zánik a zánik revoluce vůbec.

Den petrohradského sovětu

Ústav Smolný nalézal se v oné době již v rukou petrohradského sovětu a naší strany. Menševici a praví sociální revolucionáři přenesli svou politickou činnost do paláce Marianského, kde předparlament právě narozený ležel v posledním tažení. Kerenský vystoupil v předparlamentě s velkou řečí, ve které za bouřlivého potlesku měšťáckého křídla snažil se skřípavými vyhrůžkami skrýti svou malomoc. Generální štáb učinil ještě poslední pokus odporu. Poslal všem částem posádky výzvu, aby z každého vojenského tělesa byli vysláni dva delegáti za účelem jednání o odstranění vojska z hlavního města. Porada stanovena na 22. říjen o 1 hodině odpoledne. Pluky uvědomily nás ihned o této výzvě. Svolali jsme telefonicky poradu posádky na 11 hodin dopoledne. Část delegátů dostavila se však přece do generálního štábu, avšak jen proto, aby tam dala prohlášení, že bez usnesení petrohradského sovětu neučiní ani krok. Porada posádky potvrdila téměř jednomyslně svou věrnost vojensko-revolučnímu výboru. Námitky vzneseny byly jen se strany oficielních zástupců bývalých sovětských stran, ale nenalezly u delegátů pluků žádného ohlasu. Úsilí generálního štábu ukázalo nám jen tím zřetelněji, že stojíme na pevné půdě. Na prvém místě byl povolžský pluk, onen pluk, který v noci ze 4. července za zvuků své plukovní hudby opustil palác Taurický, aby zdolal bolševiky.

Jak již učiněna zmínka, měl ústřední výkonný výbor ve svých rukou pokladnu petrohradského sovětu a jeho publikace. Pokus, zmocniti se i jen jediné z těchto publikací, nevedl k ničemu. Od konce září podnikli jsme řadu kroků, abychom vybudovali samostatný časopis petrohradského sovětu. Ale všechny tiskárny byly obsazeny a jejich majitelé nás bojkotovali, podporováni jsouce ústředním výkonným výborem. Tak usnesli jsme se uspořádati »Den petrohradského sovětu«, abychom rozvinuli ve velkých rysech agitaci a sbírali peněžní prostředky na časopis. Tento den stanoven byl dva týdny napřed na 22. říjen; spadal tedy do okamžiku otevřeného povstání.

Nepřátelský tisk ujišťoval s bezpečností, že 22. října v ulicích Petrohradu dojde k ozbrojenému povstání bolševiků. Že povstání bude, – o tom nepochybovala živá duše. Odpůrci snažili se jen ještě uhodnouti datum. Pronášeny byly domněnky, prorokovalo se a byly činěny pokusy, vynutiti na nás touto cestou buď popření nebo potvrzení zpráv. Ale sovět kráčel klidně a jistě kupředu a nevcházel na řev veřejného míněni buržoasie. Den 22. října stal se dnem přehlídky sil proletářské armády. Měl skvělý průběh v každém ohledu. Přes všechno varování zprava, že v ulicích Petrohradu poteče krev proudy, hrnuly se masy lidu na tábory petrohradského sovětu v davech. Všechny řečnické síly byly uplatněny. Všechny veřejné ústavy byly přeplněny. Po několik hodin nepřetržitě konaly se tábory. Jako řečníci vystoupili: stoupenci naší strany, delegáti sjezdu sovětů, zástupci fronty, leví sociální revolucionáři a anarchisté. Všechny budovy veřejných ústavů přeplněny byly davy dělníků, vojáků a lodníků.

Taková shromáždění dokonce i za revoluce v Petrohradě jen zřídka se konala. Také značná část maloměšťáctva stržena byla ve hnutí, spíše poštvána než poděšena křikem, varováním a štvanicí měšťáckého tisku. Desetitisíce lidí zaplavilo budovu Lidového domu, valilo se jejími průjezdy a přeplňovalo sály. Na železných sloupech visely jako obrovské vinné hrozny a úponky girlandy lidských hlav, rukou a nohou. Vzduch nabit byl elektrickým napětím, jaké vyznačuje nejkritičtější momenty revoluce. Volalo se: »Pryč s vládou. Kerenského!« – »Pryč s válkou!« – »Celou vládní moc sovětům!«. Vůči těmto obrovským zástupům lidu neodvážil se ze středu tehdejších sovětských stran ani človíček nějakého slova odporu.

Petrohradský sovět úplně ovládl. Kampaň byla vlastně již vyhrána. Zbývalo jen ještě zasaditi ilusorní vládě poslední vojenskou ránu.

Dobytí kolísavých kontingentů

Nejopatrnější mezi námi si vypravovali, že jsou ještě kontingenty, které nejsou pro nás: kozáci, jízdecký pluk, pluk Semenova, automobilisté. K těmto kontingentům vysláni byli komisaři a agitátoři.

Jejich zprávy zněly naprosto uspokojivě. Atmosféra, rozžhavená do běla, zachvátila naskrz všechno a dokonce nejkonzervativnější živly armády neměly žádné možnosti, postaviti se na odpor všeobecné náladě petrohradské posádky. Byl jsem na táboru pluku Semenova, jenž se konal pod širým nebem. Pluk Semenova považován byl za nejlepší oporu vlády Kerenského. Na tábor dostavili se nejváženější řečníci pravého křídla. Přimkli se na konzervativní pluk gardy jako na poslední oporu koaliční vlády.

Nebylo to nic platné. Zdrcující většinou vyslovil se pluk pro nás a nepřipustil bývalé ministry prostě ke slovu. Ony skupiny, které pracovaly ještě proti heslům sovětu, složeny byly z největší části z důstojníků, z jednoročních dobrovolníků, z měšťácké inteligence a polointeligence. Masy dělníků a rolníků byly zcela na naší straně. Rozhraničení událo se ostře taženou sociální čarou.

Ústřední vojenskou základnou Petrohradu jest Petropavelská pevnost. Dosadili jsme tam za velitele mladého důstojníka. Ukázalo se, že byl na místě a ovládl situaci v několika hodinách. Pravoplatní páni pevnosti ustoupili, vyčkávajíce, stranou. Za spolehlivý živel platili pro nás vojáci od automobilů, kteří v červenci v zámku Kšešinskaja nalézající se vojenskou organizaci naší strany pobořili a tento zámek obsadili. Dne 23. jel jsem kolem 2. hodiny odpolední do pevnosti.

Řečníci pravého křídla byli krajně opatrní a vyhýbaví; vyhýbali se tvrdošíjně otázce osoby Kerenského, kdežto jméno Kerenského u vojáků vyvolávalo pokaždé hlasy protestu a pobouření. Nás poslouchali, za námi šli. Ke 4. hodině odpolední shromáždili se automobilisté v sousedství cirku »Moderna« ke schůzi praporu. Jako řečník vystoupil tam mezi jinými hlavní ubytovatel Paradělov. Mluvil s krajní opatrností. Daleko za námi byly dny, kdy oficielní a oficiósní řečníci nemluvili o dělnické straně jinak než jako o bandě zrádců a najatců německého císaře. Zástupce generálního štábu přistoupil ke mně: »Ale, prosím vás, my se musíme přece nějak dohodnouti.« Ale bylo již příliš pozdě. Po debatě rozhodl se prapor většinou proti asi 30 hlasům na předání vlády sovětům.

Počátek povstání

Vláda Kerenského zmítala se bezhlavě sem tam. Z fronty přivolány byly dva nové prapory automobilistů a baterie ostřelující letadla. Byl učiněn také pokus přivolati tělesa jízdy… Automobilisté vyslali s cesty petrohradskému sovětu telegram: »Vedou nás do Petrohradu, nevíme k čemu, prosíme o vysvětlení.« – Přikázali jsme jim, aby se zastavili a vyslali delegaci do Petrohradu. Delegáti přišli a prohlásili nám ve schůzi sovětů, že prapor stojí zplna na naší straně. To vyvolalo bouři nadšení. Prapor byl poukázán, aby ihned vtáhl do hlavního města. Počet delegátů z fronty rostl den ze dne. Přicházeli, dotazovali se o stavu věcí, přijímali od nás literaturu a vraceli se na frontu, aby tam šířili poselství, že petrohradský sovět bojuje za vládu dělníků, vojáků a rolníků. Zákopy budou vás podporovati, pravili nám. Staré výbory vojenské, které během posledních čtyř, pěti měsíců nedoznaly žádných nových voleb, vysílaly k nám depeše plné vyhrůžek, které však nikoho neděsily. Věděli jsme, že výbory byly masám vojáků přinejmenším tak cizí, jako ústřední výkonný výbor místním sovětům.

Vojensko-revoluční výbor dosadil na všechna nádraží komisary. Ti sledovali pozorně přijíždějící a odjíždějící vlaky a obzvláště přesuny vojska. Byla zavedena nepřetržitá služba telefonní a automobilní s přiléhajícími městy a s jich posádkami. Všechny sověty, přimykající se k Petrohradu, byly zavázány dbáti pozorně toho, aby do hlavního města nepřibyla žádná kontrarevoluční nebo – správněji – žádná vojska vládou oklamaná. Nižší personál nádražní a dělníci uznali ihned naše komisary. Na telefonní stanici nastaly 24. října obtíže. Nedostali jsme již žádného spojení. Stanice byla obsazena praporčíky, pod jejichž ochranu se daly telefonistky, v oposici proti sovětům.

To bylo první znamení dostavující se sabotáže. Vojensko-revoluční výbor vyslal na telefonní stanici oddělení vojáků a postavil u vchodu dvě malá děla. Tak počalo přejímaní držby vládních orgánů. Námořníci a bílí gardisté obsadili malými posádkami telegraf, poštovní úřad a jiné úřady. Byla učiněna opatření, aby dobyta byla státní banka. Středisko vlády, ústav Smolný, proměněno bylo v pevnost. Na půdě nalézalo se ještě, jako dědictví po starém ústředním výkonném výboru, několik tuctů strojních pušek; ale byly zanedbány a nebylo u nich znalé obsluhy. Vydali jsme rozkaz, aby se do Smolného odebralo oddělení strojních pušek. Časně z rána valili již vojáci za dunivého lomozu své strojní pušky po kamenném dlážděni dlouhých a polotemných chodeb ústavu Smolného. Ze dveří vyhlížely udivené nebo poděšené tváře několika málo sociálních revolucionářů a menševiků, kteří ve Smolném ještě zbyli.

Sovět shromažďoval se ve Smolném denně právě tak jako konference posádky.

Ve třetím poschodí Smolného, v malém nárožním pokojíku, zasedal v permanenci vojensko-revoluční výbor. Zde sbíhaly se všechny zprávy: o přesunu vojsk, o náladě mezi vojáky a dělníky, o agitaci v kasárnách, o výtržnostech pogromistů, o poradách měšťáckých politiků, o životě v Zimním paláci, o plánech bývalých sovětských stran. Se všech stran dostavovali se zpravodajové. Přicházeli dělnici, důstojníci, domovníci, socialisticky smýšlející praporčíci, služebné dívky, dámy. Mnozí vypravovali čirý nesmysl, jiní zase podávali vážné a cenné zprávy. Blížil se rozhodující okamžik. Bylo jasno, že nelze zpět.

Dne 24. října večer objevil se Kerenský v předparlamentě a žádal schválení represivních opatření proti bolševikům. Ale předparlament nalézal se ve stavu smutné bezhlavosti a úplného rozvratu. Kadeti přemlouvali pravé sociální revolucionáře, aby přijali rezoluci o důvěře, napravo stojící sociální revolucionáři vykonávali nátlak na střed, střed kolísal, »levé« křídlo provádělo politiku parlamentární oposice. Po mnoha poradách, sporech a mnohém kolísání sem a tam prošla rezoluce levého křídla, která odsuzovala povstalecké hnutí sovětů; odpovědnost za toto hnutí byla však svalována na protidemokratickou politiku vlády.

Poštou docházely v tuctech dopisy, které nám podávaly zprávy o rozsudcích smrti, které vyneseny byly proti nám, o pekelných strojích, o chystaném dynamitovém útoku na ústav Smolný atd. Měšťácký tisk, řval divoce, nenávistí a bázní. Gorkij, který zapomněl, jak se zdá, důkladně na svou »Píseň o bouřliváku«, pokračoval v »Nové Žizni« v proroctvích o nastávající zkáze světa.

Členové vojensko-revolučního výboru po celý týden neopustili již Smolný; spali na pohovkách a dopřávali si jen málo spánku, jsouce stále buzeni kurýry, posly, cyklisty, telegrafisty, voláním telefonistů.

Nejvzrušenější byla noc z 24. na 25. října. Dostali jsme z Pavlovska telefonickou zprávu, že vláda odvolává odtamtud dělostřelectvo, rovněž z Petěrhofu školu poddůstojníků. V Zimním paláci shromážděni byli kolem Kerenského praporčíci, důstojníci a útočná vojska od pluku žen. Vydali jsme telefonický rozkaz, aby na všech cestách, které vedou do Petrohradu, byly postaveny bezpečné vojenské hlídky a aby vojsku přivolanému vládou vysláni byli vstříc agitátoři. Kdyby slova sama neměla stačiti, pak mělo býti sáhnuto ke zbraním. Všechna vyjednávání byla vedena zcela veřejně telefonicky a byla následkem toho vládním agentům úplně přístupna.

Komisaři sdělili s námi telefonicky, že na všech cestách vedoucích do Petrohradu dlí naši přátelé. Přece však pronikla v noci z Oranienbaumu část praporčíků a my jsme telefonicky sledovali jejich další pohyby. Dosavadní stráž Smolného byla zesílena tím, že jsme přivolali novou setninu. Spojení se všemi částmi posádky bylo trvalé. Setniny mající hlídku zůstaly ve všech plucích na nohou. Dnem i nocí byli delegáti k disposici vojensko-revolučnímu výboru. Byl vydán rozkaz, aby agitace černých sotní byla energicky potlačena a při prvém pokusu o pouliční kravaly aby užito bylo zbraní a postupovalo se nemilosrdně.

Během této rozhodující noci přešly všechny nejdůležitější body města do našich rukou – téměř bez odporu, bez boje, bez obětí. Státní banka byla hlídána vládní hlídkou a jedním pancéřovým autem. Budova byla na všech stranách našimi vojsky obklíčena a pancéřové auto bylo překvapeno, takže banka bez jediného výstřelu přešla do rukou vojensko-revolučního výboru.

Na Něvě vedle Frankoruské továrny kotvil křižák »Aurora« který se nacházel v opravě. Jeho posádka, sestávala zcela z lodníků, kteří byli bezvýhradně revoluci oddáni. Když Kornilov koncem srpna ohrožoval Petrohrad, byli lodníci z »Aurory« přivoláni vládou, aby chránili Zimní palác. A ačkoliv již tehdy stáli vůči vládě Kerenského v největším nepřátelství, pochopili přece svou povinnost vzepříti se kontrarevolučním náporům a bez jakékoliv odmluvy zaujali svá místa. Když nebezpečí přešlo, byli odstraněni. Nyní, ve dnech říjnového povstání, byli příliš nebezpeční. Proto byl ministerstvem námořnictví vydán »Auroře« rozkaz, aby vyplula a opustila vody Petrohradu. Posádka nám to neprodleně hlásila. Zrušili jsme rozkaz a křižák zůstal na svém místě, ochoten v každém okamžiku uvésti všechny své hybné síly do pohybu jménem vlády Sovětů.

Rozhodující den

Za ranního svítání dne 25. dostavili se do Smolného jeden dělník a jedna dělnice z tiskárny strany se sdělením, že vláda potlačila ústřední orgán naší strany a nový list petrohradského sověta. Tiskárna zapečetěna byla nějakými vládními agenty.

Vojensko-revoluční výbor zrušil ihned tato opatření, vzal oba orgány pod svou ochranu a pověřil slavný povolžský pluk vysokou ctí, »aby chránil svobodné socialistické slovo před kontrarevolučními atentáty«. Tiskárna pracovala potom bez přerušení a oba časopisy vyšly ve stanovenou hodinu.

Vláda konala stále ještě své schůze v Zimním paláci, ale byla již jen stínem vlády. V politickém ohledu již neexistovala. Během 25. října byl Zimní palác pozvolna se všech stran našimi vojsky obklopen. V 1 hodinu odpoledne učinil jsem ve schůzi petrohradského sovětu jménem vojensko-revolučního výboru prohlášení, že vláda Kerenského již neexistuje a že až na další usnesení Všeruského sjezdu sovětů přechází vládní moc do rukou vojensko-revolučního výboru.

Lenin již před tím několik dní opustil Finsko a skrýval se v dělnických příbytcích na předměstí. Dne 25. října večer dostavil se tajně do Smolného. Podle zpráv časopisů představoval si situaci tak, že mezi námi a vládou chystá se prozatímní kompromis. Měšťácký tisk rozvířil svými zprávami o chystaném povstání mnoho prachu: Psal o postupu ozbrojených vojínů v ulicích, o kravalech a nevyhnutelných proudech krve, takže nyní povstání, které vskutku bylo v proudu, vůbec nepozoroval, a jednání mezi generálním štábem a námi bral za bernou minci. Zatím bez jakéhokoliv zmatku, bez pouličních srážek a bez střílení a krveprolití byla jedna vládní instituce po druhé zabírána přísnými, dobře ukázněnými kolonami vojáků, lodníků a rudých gardistů – vesměs podle přesných telefonických poukazů, které vycházely z malého pokoje ve třetím poschodí ústavu Smolného.

Večer konala se prozatímní schůze druhého Všeruského sjezdu sovětů. Jako zpravodaj vystoupil jménem ústředního výkonného výboru Dan. Proslovil obžalovací řeč proti pobuřovačům, vyvlastňovatelům a převratníkům, a snažil se nahnati sjezdu strachu z nevyhnutelného zhroucení povstání, které, jak pravil, v několika dnech musí býti vojskem z fronty potlačeno.

Jeho řeč nezněla přesvědčivě a byla nevhodná v sále, ve kterém převážná většina delegátů s nadšením sledovala postup vítězného petrohradského povstání.

Zimní palác byl v této chvíli již obklíčen, ale nebyl ještě zabrán. Co chvíli vypalovány byly z jeho oken střely, rány na obléhající vojsko, které pomalu a opatrně zužovalo svůj kruh. Z petropavelské pevnosti vypáleny byly dvě, tři rány z děl na palác. Jejich vzdálené dunění pronikalo až zdmi ústavu Smolného. Rozhořčeně mluvil Martov z tribuny sjezdu o občanské válce a zcela zvlášť o obléhání Zimního paláce, kde mezi ministry nalézají se – o, hrůza! členové strany menševiků. Jemu oponovali dva námořníci, kteří za účelem podání zprávy přibyli přímo z bojiště. Připomněli výstup z 18. června, celou zrádnou politiku staré vlády, obnovení trestu smrti pro vojáky, zatýkáni a potlačení revolučních organizací a přislíbili, že buď zvítězí nebo padnou. Titíž námořníci přinesli nám také poselství o svých prvních obětech na místě před palácem.

Jako na neviditelné znamení zvedli se všichni z míst a celé shromáždění s jednomyslností, která vzniká jen z vysokého morálního napětí, zapělo smuteční píseň. Kdo zažil tento okamžik, nikdy jej nezapomene. Schůze byla přerušena, bylo nemožno probírati teoreticky dále otázku vybudováni vlády za duněni boje a ran před Zimním palácem, kde osud této vlády řešil se prakticky. Dobytí paláce se protahovalo a to vyvolávalo mezi méně rozhodnými živly sjezdu kolísání. Pravé křídlo prorokovalo brzký pád. Plni napětí čekali všichni na zprávu z náměstí před Zimním palácem. Po nějaké době objevil se Antonov, který řídil operace. V sále nastalo úplné ticho: Zimní palác – dobyt. Kerenský – na útěku, ostatní ministři zatčeni a převedeni do petropavelské pevnosti. První kapitola říjnové revoluce byla tím skončena.

Sociální revolucionáři, stojící napravo, a menševici, celkem 60 osob, tj. asi desetina sjezdu, opustili s protestem schůzi. Jelikož jim nic jiného nezbývalo, »svrhli veškeru odpovědnost« za všechno, co přijde, na bolševiky a levé sociální revolucionáře. Tito kolísali. Minulost jejich spojovala je se stranou Černova. Pravé křídlo této strany vrhlo se úplně na střední stav a maloměšťácké živly, na maloměšťáckou inteligenci a zámožné vrstvy vesnic, a šlo ve všech rozhodujících otázkách ruku v ruce s liberální buržoasií proti nám. Nejrevolučnější živly této strany, v nichž obrážel se ještě radikalismus sociálních požadavků nejchudších mas zemědělských, směřovaly k proletariátu a jeho straně. Obávaly se však zpřetrhati styky, které je spojovaly s jejich starou mateřskou stranou. Když jsme opustili předparlament, odepřely nás následovati a varovaly nás před »dobrodružstvím«. Vzpoura postavila je však před nutnost, rozhodnouti se buď pro sověty nebo proti sovětům. Ne bez kolísání semkly své řady na oné straně barikády, na které jsme se nalézali my.

Utvoření sovětů lidových komisařů

V Petrohradě vítězství bylo úplné. Vláda nalézala se načisto v rukou vojensko-revolučního výboru. Vydali jsme první dekrety o odstranění trestu smrti, o nových volbách armádních výborů atd. Tu se ukázalo, že jsme byli odříznuti od venkova. Vyšší vrstvy železničních, poštovních a telegrafních úředníků byly proti nám. Armádní výbory, městské rady a zemstva bombardovaly dále ústav Smolný hrozivými telegramy, v nichž vyhlašovaly nám přímo válku a slibovaly, že s námi, buřiči, budou v nejkratší době hotovy. Naše depeše, dekrety a prohlášení nedošly na venkov, jelikož petrohradská telegrafní agentura zdráhala se nás podporovati. V této atmosféře odloučenosti hlavního města od ostatní země vznikaly a šířily se znepokojivé a děsivé zprávy velmi snadno.

Když měšťácký a zprostředkující tisk mohl se přesvědčiti o tom, že sovět má skutečně moc, že stará vláda byla zatčena a v ulicích Petrohradu že vládli ozbrojení dělníci, počala proti nám kampaň v pravdě nedostižitelného zuření. Nebylo lži a pomluvy, kterou by tento tisk nebyl dal do oběhu proti vojensko-revolučnímu výboru, jeho ředitelům a komisařům.

26. října konala se přes den schůze petrohradského sovětu za účasti delegátů všeruského sjezdu, členů posádkové porady a četných straníků. Zde poprvé po čtyřměsíční přestávce vystoupili Lenin a Zinověv, uvítáni bouřlivými ovacemi. Radost nad dobytým vítězstvím kalena však byla obavou, jak země přijme tento převrat a zda-li sověty vládní moc skutečně udrží.

Večer konala se závěrečná schůze sovětského sjezdu. Lenin předložil dva dekrety: o míru a rozdělení země. Oba byly po krátké poradě jednomyslně přijaty. V téže schůzi byla utvořena nová ústřední vláda ve formě sovětu lidových komisařů.

Ústřední výbor naší strany pokusil se docíliti dohody s levými sociálními revolucionáři. Bylo jim nabídnuto, aby se zúčastnili vytvoření vlády sovětů. Kolísali a odvolávali se na to, že podle jejich mínění vláda musí míti koaliční charakter v rámci sovětských stran. Ale menševici a praví sociální demokrati přerušili se sovětským sjezdem všechny styky, neboť považovali za nutnou koalici se stranami protisovětskými. Nám nezbývalo, než nechati levé sociální revolucionáře, aby přemlouvali svého souseda napravo k návratu do tábora revoluce; ale pokud se zabývali tímto beznadějným počínáním, považovali jsme se za povinna svaliti celou odpovědnost za vládu úplně na naši stranu. Listina lidových komisařů složena byla výhradně z bolševiků. V tom bylo rozhodně jisté politické nebezpečí: přechod byl příliš příkrý – pomysleme jen na to, že vůdcové této strany do posledního dne byli podle §108. v obžalobě pro zemězradu. Ale nebylo jiné volby. Ostatní sovětské strany kolísaly a vymykaly se odpovědnosti: daly přednost tomu, že zaujaly vyčkávací stanovisko. Naposled nepochybovali jsme již o tom, že naše strana jediná bude s to, aby vytvořila revoluční vládu.

První dny nové vlády

Dekrety o rozdělení země a o míru, potvrzené sjezdem, vytištěny byly v ohromném nákladu a rozšířeny byly po celé zemi delegáty, kteří přibyli z vesnic, jakož i agitátory, které jsme vyslali na venkov a do zákopů. Současně postupovaly práce s organizací a ozbrojováním rudé gardy. Spolu se starou posádkou a námořníky nesla ona těžké břímě dozorčí služby. Sovět lidových komisařů dobyl jedné vládni instituce po druhé, narážel však všude na pasivní resistenci vyššího a středního úřednictva. Dřívější sovětové vlády vynaložily všechny své síly, jen aby v těchto vrstvách nalezly oporu a aby organizovaly sabotáž nové vlády. Naši nepřátelé byli přesvědčeni, že jedná se vskutku jen o episodu, že sovětská vláda zítra, pozítří nebo nejdéle v osmi dnech bude svržena … V ústavu Smolném scházeli se zatím první zahraniční konsulové a členové vyslanectev, hnáni právě tak naléhavými denními záležitostmi jako zvědavostí. Dopisovatelé přispěchali se svými zápisníky a fotografickými aparáty. Všichni měli na pilno prohlédnouti si novou vládu, neboť všichni byli přesvědčeni, že o několik dnů později bude již pozdě.

V městě vládl úplný klid. Námořníci, vojáci a rudí gardisté chovali se v prvých dnech s vynikající kázní a opírali co nejlépe režim strohého revolučního řádu.

V táboře našich nepřátel vznikala obava, že »episoda« by mohla trvati příliš dlouho; současně ve všem spěchu byla chystána organizace prvého úkladu proti nové vládě. Iniciativa připadla sociálním revolucionářům a menševikům. V minulém období ani nechtěli ani se neodvážili převzíti celou moc do svých rukou. Spokojovali se tím, že podle provizorní politické situace úřadovali v koaliční vládě jako pomocníci, kritikové, dobře smýšlející odhalovači a obhájci buržoasie. V době kdekterých voleb svolávali co nejsvědomitěji kletby na hlavu liberální buržoasie, aby potom právě tak svědomitě se s ní spojovali ve vládě. Během šesti měsíců revoluce dopracovali to s touto politikou tak daleko, že definitivně ztratili důvěru lidových mas a armády.

Říjnové povstání vzalo jim naráz státní aparát. Ještě včera považovali se za pány situace; vůdcové bolševiků, jimi pronásledovaní, žili ilegálně a skrývali se zcela tak, jako v době carismu. A dnes měli bolševici v rukou vládní moc, kdežto ministři včerejška – prostředníci a jejich spolupracovníci – byli odstrčeni stranou a naráz ztratili jakýkoli vliv na další vývoj událostí. Sociální revolucionáři a menševici nechtěli a nemohli věřiti, že tento náhlý převrat znamená začátek nové éry. Chtěli věřiti a nutili se věřiti, že prý jde o náhodu, o nedorozumění, které může býti odstraněno několika energickými řečmi a vysvětlujícími články. Ale každou hodinou naráželi na stále nepřekonatelnější překážky. Odtud pochází také jejich slepá, vpravdě šílená nenávist proti nám.

Měšťáčtí politikové neriskovali přirozeně odvážit se do ohně. Nastrčili za sebe sociální revolucionáře a menševiky, kteří v boji proti nám vynaložili všechnu energii, jíž se jim nedostávalo, když tvořili stranu polovlády. Jejich orgány rozšiřovaly stále nehorázné pověsti a pomluvy. Jménem jejich vycházely proklamace, které obsahovaly přímou výzvu, aby nová vláda byla svržena. Organizovaly také úředníky za účelem sabotáže a praporčíky za účelem vojenských útoků.

27. a 28. října dostávali jsme stále ještě od armádních výborů, od městských rad, zemstev a vedoucích institucí svazu železničářů ustavičné telegrafické vyhrůžky. Něvský prospekt, hlavní dopravní tepna buržoasie hlavního města, byl stále živější. Měšťácká mládež probouzela se ze zkoprnění a – podněcována tiskem – prováděla na Něvském prospektu stále větší agitaci proti sovětské vládě. Za pomoci měšťáckého publika odzbrojili praporčíci jednotlivé rudé gardisty. V odlehlých ulicích byli rudí gardisté a námořníci prostě odstřelováni. Skupina praporčíků zmocnila se telefonní centrály. Z téže strany podniknuty byly pokusy zmocniti se telegrafního úřadu a pošty. Konečně bylo nám hlášeno, že tři pancéřová auta padla do rukou nějaké nám nepřátelské vojenské organizace.

Měšťácké živly zvedaly zřejmě hlavu. Noviny oznamovaly, že uhodila naše poslední hodina. Našinci zadrželi několik tajných rozkazů, ze kterých vycházelo najevo, že proti petrohradskému sovětu byla vytvořena bojovná organizace, v jejímž středu stál tzv. »Výbor na ochranu revoluce« – výbor, který stvořen byl městskou radou a ústředním výborem starého složení. Tu i tam dominovali praví sociální revolucionáři a menševici. Tomuto výboru dali se do služeb praporčíci, studenti a mnoho kontrarevolučních důstojníků, kteří za zády prostředníků chtěli sovětům zasaditi smrtelnou ránu.

Povstání praporčíků z 29. října

Opěrným bodem protirevoluční organizace byly školy praporčíků a »inženýrský zámeček«, v nichž shromážděn byl dosti značný počet zbraní a válečných potřeb, a odkud vycházely úklady proti revoluční vládě.

Vojska rudých gardistů a námořníků obklopila školy praporčíků, vyslala tam vyjednavače a žádala vydání zbraní. Odpovědí byla střelba. Obléhající stáli nerozhodni kolem; kolem nich shromažďovalo se obecenstvo a tu a tam byli pasanti zasaženi zbloudilými kulkami z oken. Srážky nabývaly nerozhodného rázu, protahovaly se, což hrozilo revolučnímu vojsku demoralizací. Musila býti učiněna nejrozhodnější opatření. Úkol odzbrojiti praporčíky svěřen byl veliteli petropavelské pevnosti důstojníku B. Obklíčil školy praporčíků, dal vyjeti pancéřovým autům a dělostřelectvu a praporčíkům dal ultimátum, aby se vzdali, majíce na rozmyšlenou deset minut. Z oken bylo odpověděno novou střelbou. Po desíti minutách dal B. rozkaz, aby zahájena byla palba z děl. Hned první rány vyrazily zející průlom, Praporčíci se vzdali, ačkoliv mnozí z nich snažili se zachrániti také útěkem a ještě na útěku stříleli kolem sebe. Tak vyvoláno bylo rozhořčení, které provází každou občanskou válku. Jistě, že námořníci, spáchali na některých praporčících ukrutnosti. Měšťácký tisk vytýkal potom námořníkům a sovětské vládě nelidskost a brutální zvířeckost.

Zamlčel však, že státní převrat z 25. až 26. října proveden byl bez jediného výstřelu a bez jediné oběti, a že jen kontrarevoluční komplot, organisovaný buržoasií a její mladou generací proti dělníkům, vojákům a námořníkům, vnesl žár do občanské války. Musil vésti k nevyhnutelným krutostem a obětem. 29. říjen způsobil v náladě petrohradského obyvatelstva náhlý obrat. Události nabyly tragičtějšího rázu a současně naši nepřátelé pochopili, že věc je mnohem vážnější než měli za to, a že sovět naprosto nepomýšlí na to, aby se vzdal dobyté vládní moci na rozkaz kapitalistického tisku a praporčíků.

Vyčišťování Petrohradu od kontrarevolučních hnízd dělo se s velikou intensitou. Praporčíci byli téměř veskrze odzbrojeni, účastníci komplotu zatčeni, převezeni do petropavlovské pevnosti nebo odvezeni do Kronštadtu. Časopisy, které veřejně vyzývaly k povstání proti sovětské vládě, byly potlačeny. Proti několika vůdcům bývalých sovětských stran, jejichž jména figurovala na zachycených kontrarevolučních provoláních, byly vydány zatýkací rozkazy. Vojenský odpor hlavního města byl definitivně zlomen.

Nyní nadešel vleklý a vyčerpávající boj proti stávkujícím úředníkům, technikům, zřízencům atd. Tyto živly, které dle odměny práce patřily z největší části k utlačeným třídám lidu, tvořily následkem svých existenčních podmínek a své psychologie přívěsek měšťácké společnosti. S plnou důvěrou sloužily státu, když v čele státu stál carismus. Sloužily tomuto státu i nadále, když vládní moc přešla do rukou imperialistické buržoasie. Se svými vědomostmi a technickými schopnostmi přešly v následujícím období revoluce jako dědictví na koaliční vládu. Když však vzbouření dělníci, vojáci a rolníci zatlačili vykořisťující vrstvy od státního vesla a učinili pokus, převzíti řízení státu do vlastních rukou, tu postavili se úředníci a zřízenci na zadní nohy a odpírali nové vládě jakoukoliv podporu. Čím dále, tím více rozmáhala se tato sabotáž, jejímiž organizátory byli hlavně sociální revolucionáři a menševici, kteří živeni byli z finančních prostředků bank a dohodových vyslanectev.

Kerenského pochod na Petrohrad

Čím solidněji trvala sovětská vláda v Petrohradě, tím více skládaly měšťácké skupiny své naděje ve vojenskou pomoc z venčí. Petrohradská telegrafní agentura, železniční telegraf a radiotelegrafická stanice Carského Sela přinášely ze všech stran zprávy o ohromných vojenských silách, které postupují na Petrohrad, aby zdolaly tam povstalce a nastolily řád. Kerenský uprchl na frontu a měšťácké noviny psaly, že vede z fronty nesčetná vojska proti bolševikům. My jsme byli od země odříznuti, telegraf odpíral nám své služby. Ale vojáci, kteří po celých stech z rozkazů svých pluků, divizí a sborů, denně k nám přicházeli, mluvili ustavičně: »Nebojte se fronty, ta je úplně na vaší straně, učiňte jen opatření a my vám pošleme, musí-li to být, ještě dnes divizi nebo sbor na pomoc.« V armádě dělo se totéž, co všude: Spodní vrstvy byly s námi, vrchní proti nám. Tyto měly však celý vojensko-technický aparát v rukou. Jednotlivé části armády, čítající miliony, byly od sebe odděleny. Byli jsme odříznuti od armády a celé země. Nehledě na to, šířila se zvěst o sovětské vládě v Petrohradě a jejích dekretech nezadržitelně po celé zemi a budila místní sověty k povstání proti staré vládě. Zprávy, podle nichž Kerenský postupoval v čele nějakých vojsk proti Petrohradu, zhustily se brzy a nabývaly přesných obrysů. Z Carskoje Sela dostali jsme zprávu, že přes Lugu postupují oddíly kozáků. V Petrohradě šířeno bylo provolání podepsané Kerenským a generálem Krasnovem, jímž vyzývala se posádka, aby se připojila k vládním vojskům, jež v nejbližších hodinách vtáhnou do Petrohradu. Povstání praporčíků z 29. října bylo v zřejmé souvislosti s podnikem Kerenského, bylo však následkem energické akce z naší strany záhy potlačeno.

Posádce v Carskoje Sele vydán byl rozkaz: vyzvati blížící se kontingenty kozáků, aby uznaly sovětskou vládu a v případě, že by odepřely, je odzbrojiti. Ale posádka Carskoje Sela ukázala se pro válečné operace úplně nezpůsobilou. Neměla ani dělostřelectva, ani vůdce; důstojníci stáli nepřátelsky proti sovětské vládě. Kozáci zmocnili se radiostanice Carskoje Sela, nejvýznamnější v zemi a dali se na postup. Posádky v Petěrhofu, Carskoje Selu a Gačině neprojevily ani iniciativy, ani rozhodnosti.

Po nekrvavém téměř vítězství v Petrohradě ukolébali se vojíni jistotou, že věc bude se odehrávati nadále právě tak. Že třeba vyslati jen ke kozákům nějakého agitátora, který jim vyloží smysl dělnické revoluce a oni že složí zbraně! Řečmi a sbratřováním překonána byla kontrarevoluční vzpoura Kornilova.

Agitací a plánovitým obsazováním vládních institucí povalena byla – bez jakéhokoliv boje – vláda Kerenského. Těchže metod použili nyní ředitelé Sovětů v Carskoje Selu a Krasnoje Selu a Gačině také vůči kozákům generála Krasnova. Ale zde úspěch se nedostavil. Byť i bez odhodlání a nadšení – kozáci přece jen stále postupovali. Jednotlivé kolony blížily se Gačině a Krásnoje Selu, provokovaly srážky s nečetnými vojsky tamní posádky a odzbrojovaly je. O síle vojsk Kerenského neměli jsme z počátku ani potuchy. Jedni pravili, že generál Krasnov postupuje v čele 10.000 mužů; druzí tvrdili, že jich není více, nežli 1000; listy nám nepřátelské ohlašovaly konečně palcovým písmem, že před Carskoje Selo stojí dva armádní sbory.

V petrohradské posádce byla rovněž atmosféra nejistoty: právě dobyto bylo nekrvavého vítězství a již mělo se vytáhnouti proti nepříteli, kdoví jak silnému do nových bojů s bůhví jakým výsledkem. V konferencích posádky mluvilo se hlavně o nutností vysílati nové a nové agitátory ke kozákům a vydávati provolání. Vojínům zdálo se takřka nemožným, aby kozáci mohli se dále zdráhati zaujmout totéž stanovisko, které ve svém boji zaujala posádka petrohradská. Přední vojska kozáků dorazila zatím již zcela blízko před Petrohrad a my jsme se chystali na to, že hlavní boj odehraje se v ulicích hlavního města.

Největší rozhodnost projevovali rudí gardisté. Žádali jen zbraně, válečný materiál a vedení. Vojenský aparát byl úplně zanedbán a zkažen, částečně následkem nedbalosti, částečně ze zlého úmyslu. Důstojníci ustoupili do pozadí, mnozí uprchli; pušky byly na jednom místě, náboje na druhém. Ještě hůře bylo postaráno o dělostřelectvo. Děla, lafety, střely – vše to bylo na různých místech, vše musilo se hledáním teprve sháněti. Pluky neměly ani nástrojů zákopnických, ani polních telefonů. Revoluční generální štáb, který snažil se vše to opatřeními se shora uvésti do proudu, narazil na nepřekonatelné překážky, především na sabotáž vojensko-technického personálu.

Usnesli jsme se, obrátit se bezprostředně na pracující třídy. Vyložili jsme jim, že vymoženosti revoluce jsou ve svrchovaném nebezpečí, a že na nich, na jejich energii, iniciativě a obětavosti jedině záleží, zachrání-li se a upevní vláda dělníků a rolníků. Tato výzva korunována byla téměř ihned ohromným praktickým úspěchem. Tisíce dělníků vytáhlo proti armádě Kerenského a počalo vykopávati zákopy. Dělníci muničních továren seřizovali sami děla, opatřili si sami ze skladišť náboje, rekvírovali koně, vyjeli s děly, postavili je, organizovali intendanturu, sháněli benzín, motory a automobily, rekvírovali zásobovací materiál a píci, postavili sanitní vlak, zkrátka vytvořili celý onen bojovný aparát, který my z revolučního generálního štábu marně jsme se snažili vytvořiti vydanými opatřeními.

Když se v zákrytech objevily tucty děl, byla nálada našich vojáků ihned jiná. Pod ochranou dělostřelby byli ochotni odraziti útok kozáků. V předních liniích stáli námořníci a rudí gardisté. Někteří důstojníci, kteří nám politicky byli cizí, kteří však cítili se připoutáni ke svým plukům, provázeli své vojáky na pozice a řídili jejich akce proti kozákům Krasnova.

Zhroucení dobrodružství Kerenského

Zatím rozšířil telegram v celé zemi a v cizině zprávu, že dobrodružství bolševiků je zlikvidováno, Kerenský že vtáhl do Petrohradu a železnou pěstí obnovil opět pořádek. Současně psal měšťácký tisk v Petrohradě – povzbuzen blízkostí vojsk Kerenského – o úplné demoralizaci v řadách petrohradské posádky a nezadržitelném postupu kozáků, kteří jsou prý opatřeni těžkým dělostřelectvem a prorokoval ústavu Smolnému brzký konec. Hlavní překážkou byl, jak řečeno, nedostatek nacvičeného technického aparátu a nedostatek lidí, kteří by byli s to vésti vojenské akce. Dokonce oni důstojníci, kteří svědomitě doprovázeli své vojáky do zákrytů, odepřeli úřad nejvyššího velitele.

Po dlouhém pátrání a hledání rozhodli jsme se pro tuto kombinaci. Konference posádky zvolila komisi z pěti osob a jí byla svěřena nejvyšší kontrola všech operací proti kontrarevolučním vojskům, která postupovala na Petrohrad. Tato komise dohodla se potom s plukovníkem generálního štábu Muravěvem, který v době Kerenského vlády byl v oposici a nyní z vlastního podnětu nabídl své služby sovětské vládě.

V chladné noci 30. října vyjeli jsme s Muravěvem v automobilu na pozice. Po silnici táhly řady povozů s proviantem, pící a válečným materiálem a dělostřelba. Vše obstarávali dělníci z různých továren. Několikráte zastavily cestou hlídky rudých gard náš automobil a zkoumaly pasírku. Od prvých dnů říjnové revoluce všechny automobily ve městě byly zrekvírovány a bez poukázky Smolného nesměl v ulicích města nebo v okolí projížděti ani jediný automobil. Bdělost rudé gardy je povznesena nad jakoukoliv chválu. Stáli kolem drobných ohňů hodiny s puškou v ruce a pohled na tyto mladé ozbrojené dělníky u hořících dřev ve sněhu byl nejlepším symbolickým obrazem proletářské revoluce.

V pozicích postaveno bylo mnoho děl, nechybělo také střeliva. Rozhodující srážka odehrála se ještě téhož dne mezi Krasnoje Selo a Carskoje Selo. Po tuhém dělostřeleckém boji ustoupili kozáci, kteří, dokud nenarazili na žádnou překážku, postupovali vpřed – rychle zpět. Po celou tu dobu byli obelháváni tím, že se jim líčily krutosti a brutality bolševiků, kteří, jak se pravilo, chtějí prý vydati Rusko německému císaři. Namlouvalo se jim, že téměř celá petrohradská posádka čeká na ně s netrpělivostí jako na své osvoboditele. Prvý vážný odpor uvedl jejich řady v úplný zmatek a odsoudil celý podnik Kerenského k ztroskotání.

Ústup vojáků Krasnova umožnil nám zmocniti se radiotelegrafické stanice v Carskoje Selu. Podali jsme ihned radiotelegram o svém vítězství nad vojsky Kerenského.

Naši zahraniční přátelé později s námi sdělili, že německá radiotelegrafická stanice na vyšší rozkaz tento radiotelegram nepřijala.

Prvý ohlas říjnových událostí projevil se tímto způsobem ve strachu německé vlády, že by události tyto mohly v Německu samém vyvolati vření. V Rakousko-Uhersku přijata byla část našeho telegramu, a pokud je nám známo, byla tato část pro celou Evropu pramenem informace, že nešťastný pokus Kerenského, strhnouti zase na sebe moc, vzal bídný konec. Mezi kozáky Krasnova počínalo to kvasit. Počali vysílati hlídky do Petrohradu a dokonce oficielní delegáty do Smolného. Tam měli možnost přesvědčiti se o tom, že v hlavním městě panuje úplný pořádek, a že tento pořádek podporován je posádkou, která do posledního muže zasazuje se o sovětskou vládu. Demoralizace mezi kozáky nabývala ostřejších forem, když jim vysvitla celá nesmyslnost jejich počínání, dobýt Petrohradu za pomoci něco více než 1000 mužů jízdy. Posily z fronty, na něž si činili naděje, vůbec se nedostavily …

Vojska Krasnova stáhla se do Gačiny. Když jsme se tam druhého dne vydali, byl štáb Krasnova vlastně již zajat jeho kozáky. Naše posádka v Gačině obsadila všechny důležité posice. Kozáci naproti tomu, ačkoli nebyli odzbrojeni, byli pro svůj duševní stav jakéhokoli dalšího odporu neschopni. Přáli si jen ještě jediného: aby byli co možná rychle dopraveni domů, do území Donu, nebo aby směli aspoň odebrati se na frontu.

Palác v Gačině skýtal kuriosní pohled. U všech vchodů stály zesílené hlídky. U vjezdu při bráně bylo dělostřelectvo a pancéřová auta. V komnatách paláce, zdobených drahocennými malbami, usadili se námořníci, vojáci a rudí gardisté. Po stolech z drahého materiálu ležely kusy oděvů vojska, dýmky, prázdné krabičky od sardinek. V jedné z komnat nalézal se štáb generála Krasnova. Po zemi ležely slamníky, čepice, pláště. Zástupce vojensko-revolučního výboru, který nás provázel, vstoupil do štábního pokoje, kolbu pušky nechal s rachotem dopadnout na zem, opřel se o ní a hlásil: »Generále Krasnove, vy a váš štáb jste sovětskou vládou zatčen.« U obou dveří postavili se ihned ozbrojení rudí gardisté. Kerenský byl pryč. Byl opět na útěku, jako již jednou ze Zimního paláce. O okolnostech tohoto útěku podal Krasnov písemnou zprávu, která datována jest 1. listopadu. Uvádíme zde tento zajímavý dokument, aniž bychom co vypouštěli:

První listopad 1917, 7 hodin večer.

O třetí hodině odpoledne povolal mne dnes k sobě nejvyšší velitel (Kerenský). Byl velmi vzrušen a nervózní.

»Generále,« pravil mi, »zradil jste mne… Vaši kozáci zde praví s určitostí, že mne zatknete a vydáte námořníkům.«

»Ano,« odvětil jsem, »mluví se o tom, a vím, že nikde nepřijmou vás s účastí.«

»Ale důstojníci, mluví ti rovněž tak?«

»Ano, důstojníci jsou s vámi obzvlášť nespokojeni.« »Co mám počít? Musím tedy učinit životu svému konec.«

»Jste-li čestný muž, pojedete ihned s bílou vlajkou do Petrohradu a budete se hlásit v revolučním výboru, s nímž byste jako hlava vlády měl mluvit.«

»Ano, « učiním tak, generále.« Dám vám s sebou hlídku a požádám, aby vás doprovázel námořník.«

»Ne, jen žádný námořník. Víte, že je tu Dybenko?« Nevím, kdo je Dybenko.«

»Je to můj nepřítel.«

»Nuže, co dělat? Jde-li vám o velkou výhru, jste v sázce.«

»Ano, ale chci odjeti v noci.«

»K čemu? To by byl útěk. Jeďte klidně veřejně, aby všichni viděli, že nejste na útěku.«

»Dobrá! Ale dejte mi s sebou bezpečnou stráž!«

»Ano.«

Šel jsem ihned, zavolal kozáka Ruskova od desátého pluku donských kozáků a nařídil mu, aby jmenoval osm kozáků jako stráž nejvyššího velitele.

Půldruhé hodiny poté přišli kozáci a hlásili, že Kerenský zde není, že uprchl. Dal jsem bíti na poplach a rozkaz, aby byl hledán; mám za to, že Gačinu neopustil a že se zde někde skrývá.

Velitel třetího sboru generálmajor Krasnov.

Tím byl tento podnik u konce.

Naši odpůrci přesto nepovolili a zdráhali se uznati, že otázka vlády je rozřešena. Odjeli, kladouce své naděje ve frontu. Celá řada vůdců bývalých sovětských stran – Černov, Ceretělli, Avxentěv, Gotz a jiní – odebrali se na frontu, vyjednávali se starými armádními výbory, shromáždili se v hlavním stanu u Duchonina, domlouvali mu, aby kladl odpor a pokoušeli se dokonce, podle zpráv časopisů, vytvořiti v hlavním stanu nové ministerstvo. Ze všeho toho nebylo nic. Staré armádní výbory pozbyly všeho významu a na frontě se pracovalo o svolání konferenci a sjezdů, jejichž úkolem by bylo provésti nové volby do všech organizací na frontě. Při těchto nových volbách dobyla sovětská vláda všude vítězství.

Z Gačiny naše vojska jela železnicí dále směrem na Lugu a Pskov. Tam se proti nim postavilo několik železničních vlaků s úderovými vojsky a kozáky, kteří přivoláni byli Kerenským, nebo sem byli vysláni jednotlivými generály. S jedním z těchto oddílů došlo dokonce k ozbrojené srážce. Většina vojáků však, kteří byli vysláni z fronty do Petrohradu, prohlásila při prvém setkání se zástupci vojsk sovětových, že byla oklamána, a že proti vládě dělníků a vojáků nezvednou ruky.

Vnitřní třenice

Zatím rozšířil se boj o moc sovětů po celé zemi. V Moskvě nabyl tento boj rázu krajně houževnatého a krvavého. Ne naposled byla skutečnost ta zaviněna okolností, že vůdcové povstání neprojevili ihned celou nutnou rozhodnost v útoku. V občanské válce ještě více nežli v kterékoli jiné válce lze vítězství zabezpečiti jen rozhodnou a ustavičnou ofensivou. Kolísat se nesmí; vyjednávat – je nebezpečné; zaujímat vyčkávací stanovisko – zkázonosné. Vždyť jedná se o masy lidu, které ještě nikdy neměly moc ve svých rukou, které cítily se stále pod jhem jiné třídy, a jimž následkem toho nedostává se politického sebevědomí. Každé kolísání ve vedoucím středisku revoluce způsobuje ihned rozklad mezi masami. Jen v tom případě, když revoluční strana sama je pevná a když jde bezpečně svému cíli vstříc, může pomoci dělným třídám, aby překonaly své od sta let vštěpované otroctví a může vésti dělné masy k vítězství. A jen na této cestě rozhodné ofensivy může býti dobyto vítězství minimem vynaložené síly a obětí.

Ale celá obtíž spočívá právě v tom, osvojiti si rozhodnou a bezpečnou taktiku. Nedůvěra mas vůči vlastním silám a jejich nedostatek vládní zkušenosti projevuje se také ve vůdcích, kteří kromě toho ze své strany nalézají se pod mocným dojmem měšťáckého veřejného mínění. I pouhou myšlenku eventuelní diktatury dělnických mas přijímala liberální buržoasie s nenávistí a se záštím. Dávala těmto svým citům výraz ve všech nesčetných orgánech, které jí byly k disposici. Liberální buržoasii sledovala věrně inteligence, která při všem svém radikalismu ve slovech a socialistickém zabarvení svého světového názoru proniknuta byla v nejhlubším nitru svého vědomí skrz naskrz otrockým uctíváním moci buržoasie a její vládního umění. Tato celá »socialistická« inteligence klonila se napravo a považovala sovětskou vládu, která se stabilizovala, za začátek konce.

Za zástupci »svobodných umění« brali se úředníci a administrativně technický personál, všechny ony živly, které se duševně a materielně živily drobty se stolu buržoasie. Oposice těchto vrstev měla ponejvíce pasivní charakter hned už po zhroucení vzpoury praporčíků, ale tím nepřekonatelnější mohla se jeviti tato oposice. Nám byla krok za krokem odpírána součinnost. Buď vystupovali úředníci z ministerstva nebo setrvávali v něm a zdráhali se dále pracovat. Také nepředávali druhým ani akta, ani peníze. Na telefonní stanici nedostávali jsme připojení. Na telegrafním úřadě naše telegramy byly buďto komoleny nebo zdržovány. Nemohli jsme sehnati žádných překladatelů, stenografů, ba ani kopistů. Vše to musilo přirozeně vytvořiti onu atmosféru, v niž jednotlivé živly v čele vlastní naší strany počaly pochybovati, podaří-li se při takové oposici měšťácké společnosti pracujícím masám uvésti vládní aparát v chod a udržeti moc. Tu a tam ozývaly se hlasy, že nutno je docíliti dohody. Dohody s kým? S liberální buržoasií? Ale zkušenost koalice s ní zavedla revoluci do strašného bahna. Povstání z 25. října jevilo se jako akt sebezáchrany lidových mas po epoše nemohoucnosti a zrady v koaliční vládě. Byla však možná ještě koalice v řadách bývalé revoluční demokracie, to jest všech sovětských stran. Takovou koalici jsme vlastně od počátku navrhovali, již ve schůzi druhého všeruského sjezdu sovětů z 25. října. Vláda Kerenského byla svržena – a tak jsme navrhli sjezdu sovětů, aby vzal vládní moc do svých rukou. Ale strany, stojící napravo, odešly a zabouchly dveře za sebou. A to bylo také to nejlepší, co mohly udělat. Představovaly mizivě malou část sjezdu. Za nimi nestály již žádné masy a ty vrstvy, které z lenivosti je ještě podporovaly, přecházely stále více a více na naši stranu. Koalice se sociálními revolucionáři, stojícími napravo, a s menševiky nebyla by bývala s to, rozšířiti sociální basi sovětské vlády; současně by však tato koalice byla přivedla do složení vlády živly, které skrz na skrz jsou rozežrány politickou skepsí a modloslužebnictvím vůči liberální buržoasii. Celá síla nové vlády spočívala však v radikalismu jejího programu a v rozhodnosti jejích akcí. Spojovati se se skupinami Černova a Ceretělliho znamenalo tolik, jako novou vládu svázati na nohou a na rukou, vzíti jí všechnu svobodu pohybu a tím podkopati v nejkratší době důvěru pracujících mas k ní.

Naši nejbližší sousedé napravo byli tak zvaní »leví sociální revolucionáři«. Ti byli celkem ochotni nás podporovat. Současně však snažili se vytvořiti socialistickou koaliční vládu. Vedení svazu železničářů (tzv. Vikžel), ústřední výbor zřízenců poštovních a telegrafních, svaz státních úředníků – všechny tyto organizace byly proti nám. Dokonce v hlavách naší strany ozývaly se hlasy, které mluvily o nutnosti tou neb onou cestou dospěti k dorozumění. Ale na jakém podkladě? Všechny shora jmenované vedoucí instituce předchozího období se přežily. Byly asi v témž poměru ke všemu nižšímu personálu jako staré armádní výbory k masám vojáků v zákopech. Dějiny vedly tlustou čáru mezi těmi, kdo byli »nahoře« a »dole«. Všechny bezzásadní kombinace ze včerejších vůdců spotřebovaných revolucí byly odsouzeny k nevyhnutelnému fiasku. Šlo tedy o to, pevně a odhodlaně opříti se o spodní vrstvy a s nimi zlomiti sabotáž a aristokratické pretence vrchních vrstev. Všechny bezvýhledné pokusy o sjednocení přenechali jsme sociálním revolucionářům. Naše politika spočívala naopak na protikladu pracujících spodních vrstev proti všem oněm zastupitelským organizacím, které podporovaly režim Kerenského. Tato nesmiřitelná politika vyvolala i v hlavách naší vlastní strany třenice a přivodila dokonce jistý rozkol. V ústředním výkonném výboru protestovali leví sociální revolucionáři proti ostrým opatřením nové vlády a setrvali na nutnosti kompromisu. V jistých kruzích bolševiků docházeli opory. Tři lidoví komisaři složili svou plnou moc a vystoupili z vlády. Několik jiných členů vlády prohlásilo se s nimi zásadně solidárními. To učinilo v kruzích intelektuálů a měšťáků ohromný dojem: nebyli-li bolševici poraženi praporčíky a kozáky Krasnova, vychází nyní jasně najevo, že sovětská vláda následkem svého vnitřního rozkladu musí se rozpadnouti. Masy nezpozorovaly však ničeho z celého tohoto rozkolu. Podporovaly sovět lidových komisařů jednomyslně nejen proti spiklencům a sabotérům, nýbrž i proti všem prostředníkům a skeptikům.

Osud konstituanty

Po kornilovském dobrodružství vládnoucí sovětské strany pokusily se napraviti svou ledabylost vůči kontrarevoluční buržoasii, žádajíce rychlé sestoupení konstitučního shromáždění. Kerenský, jejž právě sověty zachránily před příliš těsným objetím jeho spojence Kornilova, byl tak donucen, učiniti jisté ústupky. Svolání konstitučního shromáždění bylo stanoveno na konec listopadu. Ale poměry utvářily se v této době tak, že nebylo žádných záruk, že konstituanta vskutku bude svolána. Na frontě postupoval hluboký rozkladný proces. Deserce množily se den ze dne, masy vojáků hrozily, že opustí zákopy po celých plucích a sborech, že vrátí se, vše cestou ničíce, do zázemí. Na venkově pokračovalo živelní silou vyvlastňování půdy a majetku velkostatkářů. Nad několika okresy vyhlášen byl stav obležení. Němci pokračovali ve své ofensivě. Dobyli již Rigu a ohrožovali nyní Petrohrad. Pravé křídlo buržoasie netajilo se svou škodolibostí, že hlavní město revoluce ocitlo se v nebezpečí. Z Petrohradu evakuovány byly vládní úřady a vláda Kerenského činila přípravy k přesídlení do Moskvy. Vše to činilo svolání konstituanty nejen pochybným, nýbrž také málo pravděpodobným. S tohoto hlediska znamenal říjnový převrat jak záchranu konstituanty, tak záchranu revoluce vůbec. A když jsme pravili, že vstup do konstitučního shromáždění nevede předparlamentem Ceretělliho, nýbrž uchvácením moci sověty, byli jsme zcela upřímní.

Ale nekonečné odročování konstitučního shromáždění nezůstalo beze stopy. Stvořeno jsouc v prvých dnech revoluce, přišlo na svět teprve po 8 nebo 9 měsících dlouhého rozhořčeného boje tříd a stran. Přišlo příliš pozdě, než aby mělo ještě možnost hráti produktivní roli. Jeho vnitřní nemohoucnost předurčena byla okolností, která zdáti se mohla zprvu nevýznamnou, která však v dalším průběhu nabyla ohromného významu pro osud konstituanty. Početně nejdůležitější strana v prvém období revoluce byla strana sociálních revolucionářů. Ale lenost organizace strany a stranických tradicí bránila nevyhnutelnému rozkolu: Proporční volební systém spočívá, jak známo, úplně na volebních seznamech a listinách stran. Ježto však tyto listiny byly sestaveny dva nebo tři měsíce před říjnovým převratem, figurovali jak leví, tak praví sociální revolucionáři, střídavě na jedné a téže listině. Tímto způsobem v době říjnového převratu, to jest v době, kdy praví sociální revolucionáři dávali zatýkat levé, a kdy leví připojili se k svržení sociálního revolucionáře Kerenského bolševiky, v této době měly staré listiny ještě úplně svou platnost a masy sedláků byly nuceny při volbách do konstituanty hlasovati na základě kandidátky, v jejíž prvých řadách stálo jméno Kerenský, dále pak následovala jména levých sociálních revolucionářů, kteří zúčastnili se spiknuti proti Kerenskému.

Byly-li měsíce, které předcházely říjnovému převratu, dobou přechodu mas nalevo a elementárního přílivu dělníků, vojáků a rolníků k bolševikům, pak jevil se uvnitř strany sociálních revolucionářů tento otřes v zesílení levého křídla na útraty pravého. Ale stále ještě dominovala v kandidátkách strany sociálních revolucionářů ze tří čtvrtin stará jména pravého křídla, samá jména, která zatím, v období koalice s liberální buržoasií úplně ztratila svou revoluční prestiž.

K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že volby konaly se během prvních týdnů ihned po říjnovém převratu. Zpráva o změně, která nastala, šířila se poměrně zvolna v koncentrických kruzích z hlavního města na venkov, a z měst do vesnic. Masy dělníků byly si na mnoha místech velmi málo jasny o tom, co se v Petrohradě a Moskvě děje. Hlasovaly pro půdu a svobodu, a hlasovaly pro své zástupce v zemských výborech, kteří z největší části stáli pod praporem Národníků, tím však hlasovaly pro Kerenského, Avxentěva, kteří tyto zemské výbory rozpouštěli a jejich členy dávali zatýkati. Konečný výsledek toho byl onen neuvěřitelně podivný politický paradox, že jedna z obou stran, které konstituantu rozpustily, hlavně leví sociální revolucionáři – následkem společných listin volebních – stála na stejném místě se stranou, která konstituantě dodala většinu. Tato okolnost skýtá skutečně jasnou představu, v jakém měřítku zůstala konstituanta ve vývoji politického boje za seskupením stran.

Zbývá zkoumati ještě principielní stránku otázky.

Zásady demokracie a diktatury proletariátu

Jako marxisté nikdy jsme nebyli uctívači modly formální demokracie. V třídní společnosti nejen že demokratické instituce neodstraňují třídní boj, nýbrž propůjčují třídním zájmům svrchovaně nedokonalý výraz. Majetným třídám zbývá stále ještě nesčetně prostředků, aby vůli pracujících lidových mas zfalšovaly, znásilnily a svedly na scestí. Ještě nedostatečnějším nástrojem třídního boje jeví se instituce demokracie za podmínek revoluce. Marx označil revoluci za »lokomotivu dějin«. Dík zjevnému a bezprostřednímu boji o vládní moc, hromadí pracující masy v nejkratší době množství politických zkušeností a stoupají ve svém vývoji rychle se stupně na stupeň.

Těžkopádný mechanismus demokratických institucí dohání tento vývoj tím nesnadněji, čím větší je země a čím nedostatečnější je její technický aparát.

Většinu v konstitučním shromáždění získali praví sociální revolucionáři. Podle parlamentární mechaniky byla by jim musila připadnouti vládní moc. Strana pravých sociálních revolucionářů měla však již během celé doby od říjnového převratu možnost tuto vládní moc si osvojiti. Ale strana tato vyhýbala se vládní moci a postupovala lví podíl na ní liberální buržoasii a také následkem toho – právě v tom okamžiku, kdy číselné složení konstituanty ji formálně zavazovalo vytvořiti vládu – ztratila poslední zbytek svého úvěru v nejrevolučnějších částech lidu. Dělná třída a stejně s ní rudá armáda stavěla se proti straně pravých sociálních revolucionářů velmi nepřátelsky. Zdrcující většina armády podporovala bolševiky. Revoluční živly v zemi rozdělily své sympatie mezi levé sociální revolucionáře a bolševiky.

Námořníci, kteří v událostech revoluce hráli tak významnou roli, šli téměř výlučně s naší stranou. Z oněch sovětů, které již v říjnu, tj. před svoláním konstituanty chopily se moci, byli sociální revolucionáři, stojící napravo, nuceni vystoupit. O koho mohlo se tedy ministerstvo opírat, ministerstvo, které vytvořeno bylo většinou konstitučního shromáždění? Za ním byly by stály špičky venkovského obyvatelstva, intelektuálové a úředníci; napravo bylo by prozatím došlo opory buržoasie. Takové vládě byl by však naprosto chyběl materielní vládní aparát. V koncentračních bodech politického života jako je Petrohrad, byla by tato vláda při prvém kroku narazila na nepřekonatelné překážky. Kdyby za těchto okolností sověty – podrobujíce se formální logice demokratických institucí – přenechaly vládu straně Kerenského a Černova, byla by vláda, jež byla kompromitována a nemožna, zanesla do politického života toliko dočasný zmatek, aby pak o několik týdnů později byla svržena novým povstáním. Sověty usnesly se zredukovat tento opožděný historický experiment na minimum a rozpustily konstituční shromáždění ještě téhož dne, kdy se sestoupilo.

To zavdalo podnět k nejprudšímu obviňování naší strany. Rozehnání konstitučního shromáždění učinilo bezesporně nepříznivý dojem na vedoucí kruhy socialistických stran západní Evropy. Tam spatřována byla v tomto politicky nevyhnutelném a nutném aktu zvůle strany, jistý druh tyranie. V řadě článků vykládal Kautský s vlastní jemu pedanterií vzájemný vztah mezi sociálně revolučními úkoly proletariátu a režimem politické demokracie. Dokazoval, že pro pracující třídu je vždy s prospěchem zachováni základů demokratické výstavby. Zhruba je to ovšem zcela správné. Ale Kautský degradoval tuto historickou pravdu na profesorskou banalitu. Je-li konec konců pro proletariát výhodné, aby svůj třídní boj a dokonce svou diktaturu prováděl v rámci demokratických institucí, neznamená to ještě nikterak, že dějiny umožní proletariátu vždy takovou kombinaci.

Z marxistické teorie nevyplývá ještě nikterak, že dějiny stvoří vždycky takové podmínky, které jsou pro proletariát »nejpříznivější«. V této chvíli sotva lze říci, jaký průběh byla by měla revoluce, kdyby konstituční shromáždění bylo svoláno v jejím druhém nebo třetím měsíci. Je velmi pravděpodobné, že dominující tehdy strany sociálních revolucionářů a menševiků byly by se spolu kompromitovaly při ústavě: jak v očích aktivnějších vrstev, které kontrolovaly sověty, tak také v očích zaostalejších demokratických mas, o nichž by bylo vyšlo najevo, že jejich naděje nepřipojují se k sovětům, ale ke konstituantě. Za těchto okolností bylo by rozpuštění konstituanty mohlo vésti k novým volbám, při nichž strana levého křídla byla by se osvědčila jako většina. Vývoj však dal se jinou cestou. Volby do konstitučního shromáždění konaly se v devátém měsíci revoluce. V oné době nabyl třídní boj takového napětí, že náporem zevnitř rozbil formální rámec demokracie.

Proletariát měl za sebou armádu a vrstvy chudých rolníků. Tyto třídy nalézaly se ve stavu přímého a rozhořčeného boje se sociálními revolucionáři, stojícími napravo. Ale následkem těžkopádné mechaniky demokratických voleb obdržela tato strana – jako věrný odlitek doby před říjnovou revolucí – v konstituantě většinu. Tak vznikl rozpor, který v rámci formalní demokracie byl absolutně nerozřešitelný. A jen političtí pedanti, kteří si neskládají účtů o revoluční logice třídních rozporů, mohou se zřetelem na tuto situaci, jak vznikla po říjnu, činiti proletariátu banální výklady o výhodnosti a prospěšnosti demokracie pro věc třídního boje.

Otázka byla dějinami postavena mnohem konkrétněji a určitěji. Konstituční shromáždění musilo tedy podle složení své většiny přenést vládu na skupinu Černova, Kerenského a Ceretělli. Byla však tato skupina s to, revoluci vésti? Ne. Mohla v oné třídě, která platí za páteř revoluce, nalézti opory? Ne. Skutečný třídní obsah revoluce namířen byl nesmiřitelně proti její demokratické skořepině. A tím jedině byl osud konstituanty zpečetěn. Její rozpuštění jevilo se jako jedině možné, jako jediné východisko z rozporu, který nebyl vytvořen námi, nýbrž celým předchozím průběhem událostí.

Jednání o mír

V historické noční schůzi Druhého všeruského sjezdu sovětů přijat byl mírový dekret. V oné době upevňovala se teprve vláda sovětů v nejdůležitějších místech země; počet těch, kteří v cizině věřili v její moc, byl mizivě malý. Přijali jsme ve schůzi dekret jednomyslně, to však zdálo se mnohým toliko politickou demonstrací. Prostředníci vykřikovali na všech rozích ulic, že praktické rezultáty od naší revoluce očekávati nelze, neboť jednak neuznají nás němečtí imperialisté a nebudou chtít s námi vyjednávat, jednak vyhlásí nám dohoda válku, protože jsme zahájili separátní jednání o mír. Ve znamení těchto proroctví staly se naše první kroky ku sjednání všeobecného demokratického míru.

Dekret byl přijat 26. října, když Kerenský a Krasnov stáli těsně před branami Petrohradu. Již 7. listopadu obrátili jsme se radiotelegraficky na své spojence, jakož i na naše odpůrce s návrhem na uzavření všeobecného míru. V odpověď na to obrátily se vlády dohody svými vojenskými agenty na tehdejšího vrchního vojenského velitele generála Duchonina a učinily projev, že všechny další kroky ve směru separátního mírového vyjednávání budou míti nejtěžší následky.

Odpověděli jsme na tento protest z 11. listopadu svým »Provoláním ku všem dělníkům, vojákům a rolníkům«. V tomto provolání prohlásili jsme, že nijakým způsobem nepřipustíme, aby pod bičem zahraniční buržoasie prolévala naše armáda svou krev. Odmítli jsme vyhrůžky imperialistů západní Evropy a převzali jsme zodpovědnost za politiku míru před tváří mezinárodní dělné třídy na sebe. Především však uveřejnili jsme, plníce své zásadní sliby, tajné smlouvy a prohlásili jsme, že odsoudíme vše, co by bylo v rozporu se zájmy lidových mas všech zemí.

Kapitalistické vlády pokusily se odhalení naše obrátit proti nám, ale masy lidu nám porozuměly a nás uznaly. Ani jediný sociálně-patriotický časopis neodvážil se, pokud víme, protestovati proti skutečnosti, že vláda rolníků a dělníků všechny metody diplomacie důkladně vyměnila a že jsme se zřekli všech jejích ničemností a nepoctivých machinací. Naše diplomacie vytkla si cíl, masy lidu osvítit, otevřít jim oči o podstatě politiky jich vlád a spojiti je k boji a k nenávisti proti měšťácko-kapitalistickému řádu. Německý buržoasní tisk vytkl nám, že mírové jednání »protahujeme«, ale všichni národové naslouchali s dychtivou pozorností našim rozpravám v Brestu Litevském – a tím byla věci míru během půldruhého měsíce jednání o mír prokázána služba, kterou i poctivější z našich odpůrců museli uznat. Poprvé byla tu otázka míru přivedena na plošinu, z které žádnými intrikami a žádnými úklady za kulisami nemohla již býti odstraněna. 22. listopadu podepsali jsme úmluvu o zastavení všech válečných operací na celé frontě od Baltického moře až k Černému moři.

Opět obrátili jsme se na dohodu s nabídkou, aby se k nám připojila, aby s námi společně přikročila k vyjednávání o mír. Tentokráte však dohoda nepokusila se již děsiti nás vyhrůžkami. Jednání o mír počalo 9. prosince. Půldruhého měsíce po schválení mírového dekretu. Čistě vymyšleno je všechno obviňování nás korupčním sociálně-patriotickým tiskem, že prý jsme opomenuli navázati styky s dohodou. Během půldruhého měsíce uvědomovali jsme dohodu o každém z našich kroků a zapřísahali ji ustavičně, aby se připojila k jednání o mír. Před národy Francie, Itálie, Anglie je naše svědomí čisté… My jsme učinili vše, co bylo v našich silách, abychom všechny válčící země přiměli k jednání o mír. Vina, že jsme byli nuceni zahájiti separátní jednání o mír, – tato vina nepadá tedy na nás, nýbrž na imperialisty západní Evropy, jakož i na všechny ony ruské strany, které během celé doby vládě dělníků a rolníků Ruska prorokovaly brzký zánik a u dohody žadonily, aby naši mírovou iniciativu nebrala vážně. Buď jak buď – 9. prosince započalo jednání o mír.

Naše delegace učinila zásadní prohlášení, které vyložilo základy všeobecného demokratického míru v přesném znění dekretu z 28. října (8. listopadu nového stylu). Protistrana žádala přerušení schůzí, při čemž znovuzahájení jednání k návrhu šl. Kühlmanna bylo stále více oddalováno. Bylo jasno, že formulace odpovědi na naše prohlášení působila delegaci čtyřspolku velké obtíže. 25. prosince byla tato odpověď podána. Diplomaté čtyřspolku přistoupili na demokratickou formulaci míru bez anexí a kontribucí na základě sebeurčení národů. Nám bylo úplně jasno, že to byla čirá přetvářka. Ale my jsme od nich nečekali ani tuto přetvářku, neboť jak jeden francouzský spisovatel podotkl, je přetvářka tributem, který neřest platí ctnosti. Jedině ta okolnost, že německý imperialismus považoval za nutno zaplatiti tento tribut principům demokracie, svědčila po našem mínění o tom, že situace uvnitř Německa je dosti vážná… Jestli jsme si však nečinili žádných iluzí o demokratismu pánů Kühlmanna a Czernina – byla nám příliš známa jakost německých a rakousko-uherských vládnoucích tříd – musili jsme přece jen přiznati, že jsme nepovažovali za možnou onu propast, jaká se několik dní později ukázala, a která dělila skutečné mírové podmínky německého imperialismu od oněch formulí, které pan z Kühlmannů vytyčil jako plagiát ruské revoluce 25. prosince. Na takovou nestydatost nebyli jsme ovšem připraveni.

Na prvý pohled mohlo se zdáti nepochopitelným, s čím vlastně německá diplomacie počítala, když vytýčila demokratické formule jenom za tím účelem, aby dva tři dny později zjevně dala najevo svůj vlčí hlad. Teoretické rozhovory, které se – hlavně na iniciativu pana Kühlmanna – točily kolem demokratických zásad, byly při nejmenším odvážlivé. Že na tomto poli nemohla diplomacie ústředních mocností sklízet vavříny, musilo jí samé býti předem zřejmé.

Tajemství celé diplomacie Kühlmannovy spočívalo v tom, že tento pán byl upřímně přesvědčen o tom, že my z naší strany jsme upřímně ochotni, hrát si s ním do rukou. Kalkuloval při tom asi takto: Rusko potřebuje bezpodmínečně mír. Bolševici dostali se dík svému boji o mír k moci. Jsou ovšem vázáni určitým demokratickým mírovým programem. Ale k čemu na světě byli by diplomaté, když ne k tomu, aby černé prohlásili za bílé. My Němci chceme bolševikům situaci ulehčit.

Tím, že svou loupež okrášlíme dekorativními formulemi. Bolševická diplomacie bude míti dosti příčin k tomu, aby po politické podstatě těchto věcí dále nepátrala, nebo správněji, aby obsah lákavých formulí před očima celého světa neodhalovala… Jinými slovy: Kühlmann doufal, že s námi mlčky uzavře úmluvu: nám že nechá krásné formule a my že mu bez protestu dáme možnost, aby přivtělil k Německu nové provincie a národy. V očích německých dělníků byla by tímto způsobem násilná anexe doznala sankce se strany ruské revoluce. Když jsme však průběhem debat ukazovali, že se nám nejedná o prázdná slova, nebo o dekorativní zastření nějakého čachru, nýbrž o demokratické zásady spolužití národů, tu pokládal to Kühlmann za zlomyslné porušení úmluvy, učiněné mlčky. Za nic na světě nechtěl ustoupiti od formulace z 25. prosince a pln důvěry ve svou břitkou byrokraticko-juristickou logiku, snažil se před tváří celého světa ukázat, že bílé neliší se ničím od černého, a že jenom naše zlá vůle nás nutí, abychom trvali na těchto rozdílech. Hrabě Czernin, zástupce Rakousko-Uherska, hrál při tomto vyjednávání roli, kterou žádný člověk nemohl by nazvati imponující nebo důstojnou. Dělal nešikovně sekundanta a k příkazu Kühlmanna vzal na sebe, aby v kritických momentech podával nejpříkřejší a nejcyničtější prohlášení. Generál Hoffmann vnesl do jednání osvěžující tón. Aniž by dával najevo velkou sympatii k diplomatickým instrukcím Kühlmanna, postavil generál několikráte svou vojenskou botu na stůl, u něhož vedeny byly komplikované juristické debaty. My, pokud jde o nás, nepochybovali jsme ani okamžik o tom, že právě tato vojenská bota generála Hoffmanna je jedině vážnou realitou při celém jednání.

Velikým trumfem v rukou pana Kühlmanna byla účast delegace kyjevské Rady na jednání. Maloměšťákům, kteří v Ukrajině dostali se k veslu, zdálo se jejich uznání kapitalistickými vládami Evropy věcí rozhodující důležitosti. Nejprve nabídla se rada imperialistům dohody a obdržela od nich spropitné; nato vyslala své zástupce do Brestu Litevského, aby za zády národů Ruska vyjednávala s rakouskou a německou vládou o uznání jich státní legality. Diplomacie kyjevská, která teprve nyní nastoupila cestu mezinárodní existence, projevila tentýž duševní obzor a tutéž morální úroveň, který charakterizovaly vždycky politiky balkánského poloostrova. Páni Kühlmann a Czernin nečinili si ovšem o životnosti tohoto nového účastníka na jednání žádných iluzí. Ale kalkulovali právem, že účastí kyjevské delegace hra se komplikuje, a to ne k jejich neprospěchu. Při svém prvém vystoupení v Brestu Litevském prohlásila kyjevská Rada Ukrajinu za součástku vznikající Ruské federativní republiky. To zřejmě ztěžovalo práci diplomatů ústředních mocností, kteří svůj úkol spatřovali hlavně v tom, proměniti ruskou republiku v nový Balkán. Při svém druhém vystoupení prohlásili delegáti Rady pod diktátem rakousko-německé diplomacie, že Ukrajina odmítá rozplynouti se v ruské federaci a považuje se za úplně neodvislou republiku.

Abych čtenářům dal možnost hodně jasně a názorně pochopiti situaci, která v posledním okamžiku jednání o mír byla vytvořena pro sovětskou vládu, považuji za účelné reprodukovati v hlavních rysech řeč, kterou pisatel těchto řádků ve své vlastnosti jako lidový komisař pro zahraniční záležitosti promluvil ve schůzi ústředního výkonného výboru 14. února 1918.

Řeč lidového komisaře zahraničních záležitostí

Soudruzi! Sovětská vláda Ruska musí nyní nejen znovu budovati, nýbrž také uzavříti staré účty a až do jisté – při tom velmi vysoké – míry, spláceti staré dluhy: především dluhy války, která trvala tři a půl roku. Válka byla zkouškou hospodářské síly válčících zemí. Osud Ruska jako země chudší a opozdilejší byl za vleklé války předem stanoven. Při mohutné srážce válečných strojů rozhodla konec konců schopnost každé země přizpůsobiti svůj průmysl potřebám války, v nejkratší době jej přetvořiti a měrou stále rostoucí nahrazovati ničící nástroje, které během těchto jatek národů s ohromnou rychlostí byly spotřebovány. Každá, nebo téměř každá země a to i nejzaostalejší mohla býti na počátku války v držení nejmohutnějších zničujících nástrojů, tj. mohla je dostávati ze zahraničí. Tak tomu bylo také u všech zaostalých zemí; také u Ruska. Válka spotřebuje však velmi rychle svůj mrtvý kapitál a vyžaduje stále jeho obnovy. Válečná schopnost každého z účastníků, kteří se dali strhnouti do víru světového vraždění, dala se oceniti ve skutečnosti dle jeho schopností vytvářeti samostatně za války děla, nástroje a jiné ničící stroje.

Kdyby byla válka rozřešila problém vzájemného poměru sil v nejkratší době, byla by tu teoreticky pro. Rusko možnost uhájiti v zákopech ono místo, které by mělo v zápětí vítězství. Ale válka protahovala se příliš dlouho. A to nestalo se náhodou. Jedině okolnost, že celá mezinárodní politika posledních 50 let byla zařízena na vytvoření tzv. evropské »rovnováhy« sil, tj. na to, aby nepřátelské síly si byly asi tak navzájem rovny, tato okolnost jediná musila – uvážíme-1i moc a sílu moderních měšťáckých národů – propůjčiti válce houževnatý vleklý charakter. A to znamenalo vyčerpání oněch zemí, které byly v hospodářském poměru méně vyvinuty.

Nejsilnějším v ohledu vojenském osvědčilo se Německo pro moc svého průmyslu a pro moderní, nové, racionelní ústrojí jeho průmyslu, které tu trvalo vedle zastaralé státní ústavy. Vyšlo najevo, že Francie se svým z největší části maloměšťáckým hospodářstvím zůstala daleko pozadu za Německem a sama tak mocná koloniální říše jako Anglie prokázala se následkem konzervativnějšího, rutinou ovládaného, charakteru svého průmyslu u srovnání s Německem jako slabší.

Když ruská revoluce postavena byla dějinami před otázku vyjednávání o mír, nepochybovali jsme o tom že při tomto vyjednávání budeme to my, kteří budeme muset zaplatit účet tří a půlleté války, – neučiní-li síla mezinárodního proletariátu mohutný škrt přes účet. Nepochybovali jsme, že v německém imperialismu máme odpůrce, který je skrz naskrz proniknut vědomím své kolosální síly, oné síly, která se tak zjevně projevila průběhem nynější války.

Všechny ony úvahy buržoasních klik, že bychom byli nepoměrně silnější, kdybychom toto jednání byli vedli společně s našimi spojenci, jsou v základě vzato nedostatečné.

Abychom mohli v neurčité budoucnosti společně s našimi spojenci vésti vyjednávání, byli bychom musili především společně se spojenci válku dále vésti. Jelikož však země byla vyčerpána a oslabena musilo právě pokračování ve válce, a nikoliv konec války, zemi ještě více oslabovati a vyčerpati. Tak bychom musili pak válku likvidovat za podmínek, které by byly pro nás ještě nepříznivější. Kdyby bylo dokonce vyšlo najevo, že onen tábor, do něhož Rusko bylo vehnáno mezinárodními kombinacemi carismu a buržoasie, onen tábor, v jehož čele stojí Velká Britanie, – kdyby bylo vyšlo najevo, že tento tábor vyšel z války jako vítěz, – uvažujme na okamžik o tomto dnes málo pravděpodobném výsledku, pak by to ještě nikterak neznamenalo, že také naše země by byla vyšla vítěznou. Neboť při onom dalším pokračování války bylo by Rusko musilo také uvnitř vítězného tábora dohody, státi tu ještě vyčerpanější, ještě zpustošenější, než již nyní jest.

Pánové tohoto tábora, tj. Anglie a Amerika, byli by se zřetelem na naši zemi použili týchž metod, jaké během mírového jednání projevilo Německo. Při ocenění politiky imperialistických zemí bylo by nesmyslným a čirým dětinstvím, kdybychom se nechali vésti jinými úvahami, než úvahami holých zájmů hrubé moci. Jestliže tedy jako země, stojíme nyní před tváří světového imperialismu oslabeni, nejsme oslabeni proto, že jsme se vytrhli z ohnivého kruhu války, a k tomu ještě osvobodili z oběti mezinárodních válečných závazků – ne, my jsme oslabeni politikou carismu a měšťáckých tříd, onou politikou, proti níž jsme bojovali jako revoluční strana jak před válkou, tak za nynější války.

Vzpomeňme si, soudruzi, za jakých okolností naše delegace odebrala se posledně přímo ze schůzí třetího Všeruského sjezdu sovětů do Brestu Litevského. Tehdy podávali jsme vám zprávu o stavu jednání a požadavcích našich odpůrců. Tyto požadavky směřovaly, jak se pamatujete, k maskovaným nebo lépe polomaskovaným choutkám anekčním k anexi Litvy, Kuronska, části Lotyšska a ostrovů Moonsundských a k poloskryté kontribuci, kterou jsme tehdy odhadovali na 6–8, ba dokonce l0 miliard rublů. Během přestávky ve vyjednávání, která trvala deset dní, došlo v Rakousko-Uhersku k ohromnému vření a propukaly dělnické stávky.

Tyto stávky znamenaly prvé uznání naší metody vedení mírového vyjednávání, prvé uznání, kde jsme čelili proletariátem ústředních mocností anekčním požadavkům německého militarismu. Jak ubohým zdálo se naproti tomu tvrzení měšťáckého tisku, že jsme potřebovali dva měsíce dlouhého jednání s Kühlmannem, abychom zvěděli, že německý imperialismus klade lupičské podmínky. Ne, to jsme věděli předem. Ale pokoušeli jsme se z jednání se zástupci německého imperialismu učiniti prostředek k posile oněch sil, které bojovaly proti německému imperialismu. Neslibovali jsme, že při tom provedeme zázraky, ale tvrdili jsme, že cesta, kterou jdeme, je jediná cesta, která zbývá revoluční demokracii, aby si zabezpečila možnost dalšího vývoje.

Dlužno stěžovati si na to, že proletariát jiných zemí, obzvláště ústředních mocností, nastupuje příliš pomalu cestu zjevného revolučního boje. – Zajisté. Tempo jeho vývoje musí námi býti považováno za příliš pomalé, – ale přes to došlo v Rakousko-Uhersku k hnutí, které se rozšířilo po celé zemi a které bylo bezprostředním a přímým ohlasem jednání v Brestu Litevském.

Když jsem odtud odjížděl, mluvili jsme o tom, že nemáme žádné příčiny k domněnce, že tato stávková vlna smete v Rakousku a Německu militarismus. Kdybychom byli o tom přesvědčeni, pak bychom přirozeně velmi rádi dali slib, který jisté osoby z našich úst očekávaly, že totiž za žádných okolností separátní mír s Německem neuzavřeme. Pravil jsem již tehdy, že takový slib dáti nemůžeme – neboť to by znamenalo převzíti závazek, potříti německý militarismus. Záruku takového vítězství však my nemáme. A jelikož jsme se nemohli zavázati, že vzájemné vztahy mezinárodních sil v nejkratší době změníme, učinili jsme otevřené a poctivé prohlášení, že revoluční vláda za jistých okolností může se cítiti donucena přistoupiti na anekční mír. Úpadek této vlády musil by počíti v tom okamžiku, kdy by se pokusila před svým vlastním lidem skrývati loupežný charakter tohoto míru, – ne však tehdy, když v průběhu boje vidí se nucena takový mír přijmouti.

Současně však poukázali jsme na to, že se odebíráme do Brestu Litevského k pokračování v jednání o mír za podmínek, které se pro nás zřejmě lepšily, ale pro naše nepřátele zhoršovaly. Sledovali jsme toto hnutí v Rakousko-Uhersku a mnoho mluvilo se o tom – na ně se odvolávali také sociálnědemokratičtí poslanci v německém říšském sněmu, – že také Německo nalézá se v předvečer takových událostí. Naplněni takovou nadějí, odcestovali jsme a již v prvých dnech našeho pobytu v Brestu přineslo nám rádio přes Vilno prvé zprávy o tom, že v Berlíně propuklo ohromné stávkové hnutí, které právě tak jako v Rakousko-Uhersku mělo přímou a bezprostřední spojitost s průběhem jednání v Brestu. Jak tomu však velmi často je, dialektikou třídního boje musily právě ohromné dimense tohoto proletářského hnutí – jaké Německo ještě nikdy nevidělo – sraziti majetné třídy ještě v těsnější semknutost a k ještě větší nesmiřitelnosti. Německé vládnoucí třídy prosyceny jsou dostatečně silným pudem sebezachování, aby si byly jasny o tom, že v situaci, v jaké jsou, hnány svými vlastními masami lidu – že všechny, byť i jen částečné ústupky, znamenaly by kapitulaci před ideu revoluce. A z toho důvodu Kühlmann po prvém období bezhlavosti, kdy úmyslně jednání protahoval, žádné schůze nestanovil, nebo je promarňoval vedlejšími formálními otázkami, jakmile stávka byla likvidována a on se mohl přesvědčiti, že v dané chvíli nehrozí jeho pánu již žádné nebezpečí na životě, nabyl zase svého tónu úplné sebejistoty a zdvojnásobené útočnosti.

Naše jednání komplikováno bylo účastí kyjevské Rady na vyjednáváni. Podávali jsme o tom zprávu již posledně. Delegace kyjevské Rady vynořila se v okamžiku, kdy Rada v Ukrajině tvořila poměrně silnou organizaci a kdy nebylo lze ještě předvídati výsledek boje. Právě v tomto okamžiku učinili jsme Radě oficielně návrh, aby s námi uzavřela určitou smlouvu, přičemž jako podmínku takové smlouvy stanovili jsme jeden požadavek: aby rada označila Kaledina a Kornilova za kontrarevolucionáře a aby nám nebránila, je oba potírat. Delegace kyjevské Rady přibyla do Brestu právě v okamžiku, kdy jsme doufali docíliti s ní, jak zde, tak onde, dohody. Také tu jsme prohlásili, že dokud budou uznáváni lidem Ukrajiny, že bychom považovali za možno, připustiti je jako samostatné účastníky na jednání. Ale čím dále se rozvíjely události na půdě Ruska a Ukrajiny, čím hlubší byl rozpor mezi nižšími vrstvami Ukrajiny a Radou, tím větší byla povolnost Rady uzavříti s vládami ústředních mocností jakýkoliv mír a v případě nezbytí přivolati německý militarismus, aby se vmísil do vnitřních záležitostí ruské republiky, aby Radu podepřel proti ruské revoluci.

9. února nového letopočtu dověděli jsme se, že mírová jednání vedená za našimi zády mezi Radou a ústředními mocnostmi byla podepsána. 9. únor je den narozenin bavorského prince Leopolda, a jak je v monarchistických zemích obvyklo, byl pro tento slavný historický akt, nevím, zdali se svolením kyjevské Rady, vyhlédnut tento slavnostní den. Generál Hoffmann salutoval na počest Leopolda Bavorského, když se byl dotázal u kyjevské Rady na svolení k této oslavné střelbě – jelikož dle mírové smlouvy Brest Litevský připadl Ukrajině. Události vzaly pak takový průběh, že ve chvíli, kdy generál Hoffmann kyjevskou Radu žádal o svolení, aby směl vypáliti ony rány z děl, Radě po odjezdu z Brestu Litevského nezbylo již mnoho území. Na základě depeší, které jsme obdrželi z Petrohradu, uvědomili jsme delegaci ústředních mocností oficielně, že kyjevská Rada již neexistuje – okolnost, která pro průběh mírového jednání nemohla býti nijak podružná. Navrhli jsme hraběti Czerninovi, aby vyslal své zástupce do Ukrajiny v průvodu našich důstojníků, aby se mohli přesvědčiti, zdali jeho mírový partner, kyjevská Rada existuje nebo neexistuje. Zdálo se, jako by Czernin co nejochotněji na to vešel. Když jsme mu však předložili otázku, znamená-li to také, že smlouva s kyjevskou delegaci nebude podepsána, dokud jeho vyslanci se nevrátí, tu jat byl pochybnostmi a nabídl se, že se u Kühlmanna na to optá. Po dotazu dal nám však zápornou odpověď. To bylo 8. února – 9. musili míti podepsanou smlouvu; to nestrpělo žádného odkladu. Nejen pro den narozenin prince Leopolda Bavorského, nýbrž také z důležitějšího důvodu, který Kühlmann nepochybně jasně Czerninovi vyložil: »Kdybychom nyní měli vyslati své zástupce do Ukrajiny, mohli by se konec konců vskutku přesvědčiti, že Rada již neexistuje a pak bychom měli výhradně a jedině před sebou Všeruskou delegaci a to by naše vyhlídky jednání zhoršovalo… « Se strany rakousko-uherské delegace mluvilo se k nám takto: »Opusťte půdu zásad, postavte otázku na praktičtější základnu a pak německá delegace nechá s sebou mluvit.

Němcům není možno pokračovati ve válce jen pro Moonsundské ostrovy, kdybyste tento požadavek konkrétně postavili… « My jsme odpovídali: »Dobrá, jsme rádi ochotni přezkoušeti povolnost svých kolegů z německé delegace. Až dosud jsme vyjednávali o právu sebeurčení Litevců, Poláků, Livonců, Lotyšů, Estonců a jiných a při všech těchto otázkách jsme zjistili, že o právu sebeurčení nemůže býti řeči. Nyní tedy uvidíme, jak se stavíte k právu ještě jednoho národa, totiž ruského, jaké jsou vaše úmysly a plány vojenskostrategické povahy, které se skrývají za vaším obsazením ostrovů Moonsundských. Neboť ostrovy Moonsundské jako součástka neodvislé estonské republiky i jako vlastnictví federativní ruské republiky, mají význam obranný. V rukou Německa však nabývají ceny ofensivní a ohrožují vlastní životní středisko naší země, obzvláště Petrohrad.« Ale Hoffmann nevešel přirozeně na nejmenší ústupky. Tu nadešla hodina rozhodnutí. Válku prohlásiti jsme nemohli. Byli jsme příliš slabí. Armáda ztratila svou vnitřní souvislost. K záchraně naší země, k překonání rozkladu musili jsme obnoviti zase vnitřní spojitost pracujících mas. Toto psychologické pouto může vytvořeno býti jen cestou produktivní práce na polích, v továrnách a v dílnách. Musíme pracujícím masám, které vydány byly ohromnému utrpení a katastrofálním zkouškám války, dáti možnost jíti zase na svá pole a do svých továren, kde se zase shledají a svou prací budou se moci upevniti a jen tak můžeme vytvořiti vnitřní kázeň. To jest jediné východisko pro zemi, která nyní odpykává hříchy carismu a buržoasie. My jsme nuceni vzdáti se této války, a my odvádíme armádu z jatek. Současně však prohlašujeme před tváří německého militarismu: Mír, který nám vnucujete, je mír násilnický a loupežný. Nehodláme připustiti, abyste Vy, páni diplomaté, mohli říkati německým dělníkům: Vy jste požadavky naše nazývali výbojem a anexemi, ale hleďte: my Vám přinášíme pod těmito požadavky podpis ruské revoluce! – Ano, my jsme slabí, my nemůžeme nyní vésti válku, ale my máme dosti revolučních sil, abychom ukázali, že my z dobré vůle nedáme svůj podpis na smlouvu, kterou píšete Vy svým mečem na těle živých národů. My odpíráme své podpisy! Myslím, že jsme jednali správně, soudruzi!

Soudruzi! Nechci tvrdit, že je skončen útok Německa na nás – takové tvrzení bylo by příliš odvážné, když si uvědomíme sílu imperialistické strany v Německu.

Mám však za to, že stanovisko, které jsme zaujali v této otázce, značnou měrou německému militarismu útok ztěžuje. Co však, kdyby nás Německo přes to napadlo? Na to můžeme říci jen jedno: je-li možno v naší zemi, která je vyčerpána a v zoufalém stavu, podnítiti odvahu revolučních a života schopných živlů, je-li možný u nás boj za ochranu naší revoluce a jeviště této revoluce, pak je to možno jen následkem situace, která byla nyní vytvořena jako výsledek našeho vystoupení z války a našeho odepření podepsat mírovou smlouvu.

Druhá válka a podpis mírové smlouvy

V prvých dnech po přerušení mírového jednáni kolísala německá vláda a nevěděla, jakou cestou se dát. Politikové a diplomaté domnívali se, jak se zdá, že hlavní věci je dosaženo, a že není nějakého důvodu honiti se za našimi podpisy. Vojenská strana byla však na každý pád ochotna rozraziti rámec, v který německá vláda nakreslila smlouvu brestlitevskou. Profesor Kriege, účastník německé delegace, pravil k členu naší delegace, že o nějakém postupu německých vojsk do Ruska nemůže býti za daných okolností řeči. Hrabě Mirbach, který tehdy stál v čele německé mise v Petrohradě, odcestoval do Berlína s ujištěním, že dorozumění ohledně výměny válečných zajatců je úplně zajištěno.

Ale to nebránilo nikterak generálu Hoffmannovi pátý den po skončení vyjednávání v Brestu, aby prohlásil klid zbraní za ukončený. Při tom byla sedmidenní výpovědní lhůta počítána postnumerandu, tedy od poslední schůze v Brestu Litevském. Bylo by jistě zbytečné na tomto místě se rozplývati morálním rozhořčením nad touto ničemností. Celek hodí se výborně do všeobecného rámce diplomatické a vojenské morálky vládnoucích tříd.

Nový německý postup dál se za okolností, které pro Rusko byly zrovna smrtelné. Namísto vyjednané týdenní výpovědi dostali jsme výpověď dvoudenní. Tato okolnost zvětšila ještě paniku mezi armádou, která se beztak nalézala ve stavu chronického rozkladu. O nějakém odporu nemohlo býti téměř žádné řeči. Vojáci nemohli věřit, že Němci, když jsme prohlásili vojenský stav za skončený, budou dále útočit.

Panický ústup paralyzoval i vůli oněch jednotlivých oddílů, které byly ochotny zahájiti boj. V dělnických čtvrtích Petrohradu a Moskvy dosáhlo rozhořčení proti zrádnému a vpravdě loupežnému postupu Němců nejvyššího stupně. Dělníci byli v oněch vzrušených dnech ochotni po desetitisících vstupovati do armády. Organizační stránka byla však velmi zaostalá. Jednotlivé čety, které byly plny nadšení, byly by se musily při první vážné srážce s pravidelnými německými vojsky přesvědčiti o své nedostatečnosti. Z toho vyplýval stav pokleslosti mysle v dalším průběhu. Stará armáda byla dávno již smrtelně zasažena a rozkládala se v jednotlivé oddíly, tarasíc všechny cesty a všechny dopravní uzle. Při všeobecném vyčerpání země a strašně zpustošeném stavu průmyslu mohla nová armáda vznikati jen příliš pomalu. Jediná vážná překážka na cestě německého postupu byl prostor…

Pozornost rakousko-uherské vlády byla obrácena hlavně k Ukrajině. Rada obrátila se se svou delegací na vlády ústředních mocností s přímou prosbou o vojenskou pomoc proti sovětům, které zatím dobyly vítězství na celém území. Tímto způsobem maloměšťácká demokracie Ukrajiny ve svém boji proti třídě dělníků a chudých rolníků otevřela dobrovolně dveře cizáckému vpádu.

Současně žádala vláda Svinhufvudova pomoc německých bajonetů proti finskému proletariátu. Německý militarismus převzal zjevně před tváří celého světa úkol popravčího dělnické a rolnické revoluce Ruska.

V řadách naší strany vznikly ostré debaty o tom, zdali za daných okolností máme se podrobiti německému ultimatu a podepsati novou smlouvu, která – o tom nikdo z nás nepochyboval – stanoviti bude nesrovnatelně těžší podmínky než ony, které nám byly uloženy v Brestu Litevském. Zástupci jednoho směru byli mínění, že momentálně se zřetelem na ozbrojené vmíšení se Němců do vnitřních bojů na půdě republiky nemá smyslu vytvořiti pro jednu část Ruska mírový stav a setrvati v pasivitě, když na jihu a na severu německá vojska zřizují režim měšťácké diktatury. Druhý směr, v jehož čele stál Lenin, shledával, že každý odklad, i sebekratší oddech, bude míti svrchovaný význam pro vnitřní upevnění a stupňování schopnosti obrany Ruska. Když před celou zemí a před celým světem tak tragickým způsobem projevila se naše neschopnost, v daném okamžiku zabrániti vpádu nepřátel, musilo uzavření míru považováno býti za akt, který nám byl vnucen tvrdým zákonem poměru sil. Bylo by dětinskosti, dáti se tu vésti jedině abstraktní revoluční morálkou. Úkolem není ve vší cti padnout, úkolem je nakonec zvítězit. Ruská revoluce chce žíti, musí žíti, a je povinna, všemi jí po ruce jsoucími prostředky vyhnouti se boji, který je nad její síly a získati tak čas – v očekávání, že revoluční hnutí západní Evropy přispěje jí na pomoc.

Ještě se nalézá německý imperialismus v tuhém souboji s militarismem Anglie, Francie a Ameriky. Jen proto je uzavření míru mezi Ruskem a Německem možné. Tato situace musí býti využitkována. Blaho revoluce – toť nejvyšší příkaz. Musíme přijmouti mír, který, nejsme s to odmítnouti. Musíme si zabezpečiti přestávku k oddechu, abychom jí využíti mohli k usilovné práci uvnitř země, a obzvláště k vytvoření armády.

Na sjezdu komunistické strany zvítězili rovněž tak jako na 4. sjezdu sovětů přívrženci uzavření míru. K nim připojili se mnozí, kdož v lednu považovali ještě za nemožno podepsati smlouvu Brest-Litevskou. »Tehdy« – pravili – »byl by náš podpis anglickými a francouzskými dělníky považován za ubožáckou kapitulaci bez pokusu o boj. I nejničemnější insinuace anglických a francouzských šovinistů o tajných úmluvách sovětské vlády s Němci byly by – pro případ, že bychom byli mírovou smlouvu podepsali – v jistých kruzích západoevropských dělníků docházely víry. Když jsme se však vzepřeli podepsati mírovou smlouvu, po novém německém postupu, po našich pokusech, abychom ho zadrželi, a když naše vojenská slabost s děsivou nepochybností projevila se před celým světem, neodváží se nikdo již vytýkati nám kapitulaci bez boje.«

Brest-Litevská smlouva byla podepsána a ratifikována ve svém druhém zostřeném znění.

Zatím na Ukrajině a ve Finsku pokračovali pacholci katů ve svém díle, ohrožujíce čím dále tím více vlastní životní středisko Velké Rusi. Tímto způsobem otázka samé existence Ruska jako samostatné země spojena je ode dneška neodlučitelně s otázkou evropské revoluce.

Závěr

Když se naše strana zmocnila vlády, znali jsme předem všechny obtíže, jimž jdeme vstříc. V hospodářském ohledu byla země válkou vyčerpána do krajnosti. Revoluce rozbořila starý administrativní aparát, aniž by měla času, vybudovati pro jeho vystřídání nový. Miliony pracovních sil byly následkem války, trvající tři dlouhá léta, vytrženy ze svých hospodářských buněk a byly deklasovány a psychicky vykořeněny. Ohromný vojenský průmysl na nedostatečně přichystaném hospodářském základě pohlcoval životní šťávy lidu.

Demobilizace tohoto průmyslu byla spojena s největšími obtížemi. Zjevy hospodářské a politické anarchie šířily se daleko široko po zemi. Ruští sedláci byli během staletí elementárním způsobem přikováni k sobě barbarskou disciplinou země a se shora spěchováni železnou disciplinou carismu. Hospodářský vývoj podvrátil disciplinu první, revoluce zničila druhou. V psychologickém ohledu znamenala revoluce mezi masami sedláků procitnutí lidské osobnosti.

Anarchistické formy tohoto procitání jevily se po předcházející porobě jako nevyhnutelný následek. K ustavení nového řádu, který spočívá na kontrole výroby pracujícími, dospěti lze jedině cestou stalého a vnitřního vyřazování anarchistických jevů revoluce.

Na druhé straně však nechtějí majetné třídy, i když jsou od vlády zatlačeny, vzdáti se svých pozic bez boje. Revoluce nadhodila nejradikálnějším způsobem otázku soukromého vlastnictví půdy a výrobních prostředků, tj. života a smrti vykořisťující třídy. V politickém ohledu znamená to rozhořčený, nepřetržitý, brzy utajený, brzy zjevný občanský boj. Občanská válka živí však sama o sobě nevyhnutelně všechny anarchistické tendence ve hnutí dělnických mas. Za úpadku průmyslu, finančního hospodářství, dopravních prostředků a zásobování kladla delší dobu trvající občanská válka ohromné překážky v cestu každé produktivní organizační práci. Nehledíc k tomu, má sovětská vláda právo, s plnou důvěrou hleděti vstříc budoucnosti. Jen přesné spočítání všech důchodů země, jen racionální, to jest všeobecným plánem diktovaná organizace výroby, jen rozumný a úsporný příděl všech výrobků může zemi zachrániti. A to znamená socialismus. Buď definitivní úpadek na stupeň kolonie, nebo socialistická obroda – to je alternativa, před kterou je země naše postavena.

Válka podminovala půdu celého kapitalistického světa. V tom je naše nepřemožitelná síla. Imperialistický kruh, který nás svírá, bude rozražen proletářskou revolucí.

Nepochybujeme o tom ani na okamžik, rovněž tak málo, jako jsme pochybovali během dlouhých desetiletí svého podzemního boje o nevyhnutelném pádu carismu.

Bojovat, řady srazit, vytvořit pracovní kázeň a socialistický řád, stupňovat výrobnost práce a nebát se žádné překážky, – to je naše heslo. Dějiny pracují pro nás. Dříve nebo později vypukne proletářská revoluce v Evropě a v Americe a přinese osvobození. Nejen pro Ukrajinu, pro Polsko, Litvu, Kuronsko a Finsko, nýbrž pro celé trpící lidstvo.

Byl i jiný program!

Scénář polistopadového vývoje u nás, jakoby napsal Lev Trocký (spolu s Leninem jeden z nejvýznamějších představitelů revoluce 1917, který se později postavil proti Stalinovi a v roce 1940 byl zavražděn jeho agentem v mexickém exilu) už v roce 1936, v díle Zrazená revoluce:

„Kdyby svrhla sovětskou vládnoucí kastu buržoazní strana, našla by mezi dnešními byrokraty, techniky, řediteli, stranickými sekretáři a vůbec mezi vedoucími činiteli mnoho ochotných služebníků. Očista státního aparátu by byla nutná i v tomto případě, ale buržoazní restaurace by musela patrně vyhodit méně lidí než revoluční strana. Hlavním úkolem této nové moci by byla obnova soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Nejdříve by musela umožnit, aby se ze slabých kolchozů oddělili velcí rolníci, a změnila by bohaté kolchozy ve výrobní družstva buržoazního typu nebo v akciové společnosti. V průmyslu by privatizace začala v podnicích lehkého a potravinářského průmyslu. Plán by se nejprve zredukoval na kompromis mezi státní mocí a „korporacemi“, tj. kapitány sovětského průmyslu, jako možnými vlastníky, bývalými vlastníky z emigrace a cizími kapitalisty. Ačkoliv sovětská byrokracie už pro restauraci kapitalismu všelicos připravila, musel by nový režim v oblasti vlastnictví a řízení hospodářství provést nikoli reformu, nýbrž sociální převrat.“

Lev Trocký: Zrazená revoluce

„…Pád dnešní byrokratické diktatury bez jejího nahrazení novou socialistickou mocí by proto znamenal návrat ke kapitalistickému systému při katastrofálním úpadku hospodářství a kultury.“

Jaká existovala jiná možnost pro porážku minulého režimu, napsal v této své brilantní marxistické kritice stalinismu také:

„Předpokládejme, že by sovětská byrokracie byla zbavena moci revoluční stranou, která by měla všechny vlastnosti starého bolševismu a zároveň by byla bohatší o všechny zkušenosti uplynulých let. Tato strana by nejprve obnovila demokracii v odborech a v sovětech. Tato strana by mohla a také musela obnovit svobodu sovětských stran. Spolu s masami a v čele lidu by dále provedla nemilosrdnou očistu státního aparátu. Zrušila by hodnosti a řády a vůbec všechny výsady a omezila by nerovnost v odměňování práce na míru, která je pro hospodářství a stát nezbytná. Mládeži by dala možnost svobodně myslit, učit se, kritizovat, zkrátka se formovat. Zavedla by mnoho změn do rozdělování národního důchodu ve prospěch dělnických a rolnických vrstev. Pokud však jde o vlastnické vztahy, nemusela by nová vláda nic revolučně měnit. Dále by rozvíjela a prohlubovala zkušenosti plánovitého hospodářství. Po politické revoluci a po svržení byrokracie by proletariát musel provést mnoho důležitých hospodářských reforem, avšak nemusel by provádět žádnou sociální revoluci.“

V listopadu 1989 však nikdo, bohužel s těmito myšlenkami nevystoupil. Dnes už tady ale je Socialistická alternativa Budoucnost. Dodáváme však, aby nedošlo k mýlce, že vzhledem k faktu restaurace kapitalismu u nás už k plné sociální revoluci bude muset dojít: vyvlastněním rozhodujících podniků a jejich převzetím samotnými pracujícími.