Potřebujeme nezávislou a bojovnou levici
Od Alp po Severní moře stejná písnička. Nedávné volby v Německu, víkendové v Rakousku i ty nadcházející v Česku mají společného jmenovatele: ze všech výsledků – ty české nebudou jiné – je zřejmé, jak roste obecná nespokojenost ve společnosti, nedůvěra k “zavedeným” politickým značkám spojeným se současným nastavením společnosti. Není k dispozici zřetelná platforma, která by uměla nahlas pojmenovat skutečnou příčinu: kapitalismus – globální i domácí, americký i německý nebo ruský, Babišův i Kellnerův nebo Bakalův…
Etablované pravicové strany spojené pupeční šňůrou s velkým kapitálem – CDU-CSU, ODS a její novější verze TOP 09 nebo ANO, ÖVP a všechny jejich satelity – vyzdvihují “náš blahobyt” a třesou se na to, jak zbavit velké firmy a korporace “zbytečných břemen”. Největším trnem v oku jim jsou různé regulace, které mají chránit zaměstnance, spotřebitele, zdraví obyvatel, životní prostředí a podobně. Volnou ruku k drancování a vykořisťování mají na mysli, když razí hesla “odstranění byrokracie” a “zjednodušení podnikání”. Společně s různou mírou návrhů na snížení firemních daní a odvodů (u zaměstnanců půjde o pakatel těžce vykoupený dalším zhoršováním dostupnosti hroutících se veřejných služeb) je zřetelné, že nejde ani tak o tolik vyzdvihované živnostníky, ale především o úlevy jejich největším sponzorům. Vytvářejí strach z jakékoliv změny, přisvojují si a aktivním podněcují zástupnou protiuprchlickou a rasistickou hysterii. Většina společnosti zná výsledek jejich politiky – nehorázně koncentrované bohatství jednotlivců a klanů, vítězů neoliberální kapitalistické agrese posledních dekád na obou stranách bývalé železné opony.
Sociálně demokratická “levice” se snaží tvrdit, že jako jediná agresivitu neoliberalismu koriguje. V praxi to dokazuje už od dob Zemana coby premiéra politikou masivních daňových úlev velkým investorům, privatizacemi a s tím vším spojenými korupčními skandály (v těch ale zdaleka není sama). Od dob, kdy začal ve společnosti pro kapitál nebezpečně narůstat odpor proti důsledkům restaurace kapitalismu, plnila u nás roli užitečného idiota. Několik opatření, ke kterým byla čas od času donucena okolnostmi – jako poslední zvýšení mezd ve veřejném sektoru nebo minimální mzdy – jejím velice neurčitým, líbivým sociálním sloganům nedodávají nejmenší důvěryhodnost. V sousedním Německu nebo Rakousku byly sociální demokracie porodními bábami neoliberálních reforem a nebýt u našich jižních sousedů na výběr mezi populistickou pravicí FPÖ a orbánovským převzetím lidovecké ÖVP klikou Sebastiana Kurze, skončili by stejným historickým fiaskem jako v Německu.
Otázka “blahobytu” je víc než rozporuplná. Zatímco hrubý domácí produkt (bohatství vytvořené v ČR mezi lety 2013 a 2016) vzrostl o 15 % , počet lidí žijících pod hranicí chudoby stoupl na jeden milión obyvatel (v roce 2013 to bylo 886 tisíc lidí), jen dětí a mladých lidí do 24 let je z toho 250 tisíc. Zatímco dvě třetiny domácností si musí vystačit s čistým příjmem do 12.500 korun na osobu za měsíc, majetek pěti nejbohatších Čechů nabobtnal jen v loňském roce o čtvrtinu – na 560 miliard, tedy polovinu ročních příjmů celého státu nebo více než čtyř miliónů (!) nejchudších obyvatel ČR.
A ačkoliv vytvořené bohatství (HDP) na osobu dosahovalo v roce 2016 např. přes 70 % toho německého, mzdy jsou při stejném srovnání na úrovni 40 %. V letošním roce si část pracujících začíná pozvolna vydobývat vyšší mzdy, jen oněch pár čísel ale ukazuje především na hluboké a rostoucí společenské rozdíly, které jsou ještě výraznější v řadě regionů mimo Prahu a některá další velká centra.
Oproti rychle rostoucímu bohatství malé menšiny společnosti stojí milióny mizerně placených pracujících, pro které je uzákoněná osmihodinová pracovní doba jen cár papíru, řada z nich, především mladých lidí, se protlouká pracemi na pokraji brigád za ještě horší odměny a bez jakýchkoliv práv. Statisíce lidí jsou vydírány exekutory, hrozí jim ztráta spekulativně předraženého bydlení. Veřejné služby jako zdravotnictví nebo školství jsou v dezolátním stavu. Mimo veškeré statistiky jsou pak další statisíce extrémně vykořisťovaných zahraničních agenturních dělníků a dělnic dělících se k chvilce odpočinku mezi šestnáctihodinovými směnami o pár metrů čtverečních v ubytovnách nebo načerno pronajímaných bytech.
Stalinistická KSČM nebo aparát německé Die Linke se – kdykoliv dostanou sebemenší příležitost – s chutí zapojují do hry, jejíž pravidla určují velcí hráči byznysu. Cílem jejich snažení jsou už jen veřejné pozice a místa v zastupitelstvech a radách obcí a krajů, parlamentní a jiné pašalíky. Praktici, technologové moci potácející se kdesi mezi nostalgickou rétorikou, surfování na vlně nacionalistického konzervativismu a čistě politickými výměnnými obchody.
Uvnitř Die Linke alespoň existují neposlušné ostrovy aktivismu a poměrně významné organizované radikální levé křídlo (zejména v některých západoněmeckých organizacích, ale i v Berlíně nebo kolébce východoněmeckého hnutí z roku 1989, Lipsku), izolovaná KSČM však není vnitřní diskusí políbená vůbec – nemá na to ani mládež ani pracující spojené s reálným životem “tam venku”. Zcela typickým je osud komunistů v severních Čechách. Poté, co vládli se sociálními demokraty jako nejsilnější politická strana kraji čtyři roky, přišli hned v těch dalších o sedm zastupitelů. K udržení se u moci navzdory prohře tak přibrali k moci nováčka v podobě koalice Zemanovců s ultrapravicovými Okamurovci. Prostý matematický kalkul moci. V “komunistických” severních Čechách nenajdeme stovky nových a opravených škol a školek, bytů a nemocnic, razantně zvýšené mzdy zaměstnanců v krajských firmách nebo jiné kroky, které by nám jakkoliv umožnily odlišit krajskou vládu KSČM od těch v ostatních krajích. Přesto a právě proto, že jim všechny oficiální strany a jejich média nasazují psí hlavu, část nespokojených, zejména starších pracujících vyjadřuje pomocí těchto stran svůj protest. Pasivně. KSČM není stranou, která by nabírala v této polarizující se době nové aktivní členy, naopak počet jejích členů klesá o tisíce každým rokem.
Pokud volby dopadnou víceméně podle očekávání, drtivá většina obyvatel o víkendu odmítne systém politických stran, který se tu vytvořil v období restaurace kapitalismu. Fenomén ANO, kdy řada pracujících raději vhodí hlas novému gaunerovi jen proto, aby se ti staří nedostali znovu k moci, má právě tuto zřetelnou logiku. Babišovo ANO u moci ale v žádné možné politické konstelaci nepřipustí ohrožení výsledků restaurace kapitalismu nebo ohrožení hospodářského, ale ve finále i politického statu quo, ačkoliv se proti němu rétoricky tolik vymezuje.
V závěsu je pak Okamurova SPD stejně jako Němci mají poprvé od války v parlamentu ultrapravicovou stranu, AfD. Zejména v bývalých východoněmeckých zemích chtěli voliči dát tradičním stranám jasný vzkaz, že jich mají dost. 80 % voličů Alternativy pro Německo přitom hned po volbách uvedlo, že jí dalo hlas jen, aby vyjádřili protest. Jednoznačné posílení ultrapravice v AfD a další posuny doprava u SPD představují posun části pravicového establišmentu doprava, zvlášť u SPD je zřejmá dlouhá historie jejích představitelů v ODS. Jejich posílení bude znamenat významnou hrozbu pro masu zahraničních dělníků a politických uprchlíků, protestní hnutí místních obyvatel, organizované pracující a mladé lidi.
K ustavení skutečně stabilní, natož fašistické strany mají ale obě uskupení zatím daleko. Okamžitý rozkol v AfD hned po volbách, fakt, že drtivá většina jejich voličů volí spíše z protestu, nepopírají trend pravicové radikalizace, zároveň by nás ale neměly vést k hysterii. Na vytváření rasistického prostředí se podílí celý “demokratický” establišment od Černochové a Klause ml. z ODS po sociálního demokrata Chovance s obuškem připraveným v ruce. AfD i SPD jsou zatím spíš produktem než hybatelem společenských posunů daných prohlubujícími se sociálními rozdíly.
Jejich starší strýček, rakouští “Svobodní”, se podruhé stane součástí koalice a tak jako v letech 2000-2002 se bude podílet na programu škrtů a privatizace veřejných služeb, útoků na práva pracujících a mladých lidí. Stejně tak by z pestré směsice líbivých hesel podnikatele Tomia Okamury zbyly v případě podílu na moci jen daňové úlevy pro bohaté a útoky na “příživníky a parazity”, tedy všechny, kteří se ocitnou v tísni nebo bez práce.
Významná část, zejména mladých lidí, se pak přihlásí k neokoukaným a do značné míry s establišmentem nespojeným Pirátům nebo Zeleným. Tyto strany jako celek vytvářejí iluzi spojení někdy i celkem radikální kritiky rasismu, neomezené moci velkých korporací, globální devastace životního prostředí a prohlubující se společenské nerovnosti. Zároveň se ale pevně a chybně drží celého rámce institucí, které tyto trendy zaštiťují, především pak klubu bohatých EU a agresivního paktu NATO. Bartošovo rozmělňování antirasistických postojů v posledních týdnech, soustředění se na čistě technická řešení nebo upozaďování sociální politiky Piráty je první varování. Míru preventivní rezignace na témata, která zejména mezi mladými lidmi činili Zelené zajímavými, vyjádřil jejich předseda Stropnický už v dubnu: „Shodli jsme se na tom, že ve volebním programu nebudou tři témata: gender, squatting a migrace.“ Zasadíme-li pak obě strany do kontextu sousedních zemí, zejména Zelení ve výsledku nepředstavovali v posledních letech žádný významný rozdíl oproti klasickým stranám, v Rakousku na to šeredně doplatili. Podobně neslavné bylo učinkování Pirátů v Berlíně, když se “nalodili” do zemského sněmu s vysokými 9 % v roce 2001, aby jej hned v dalších volbách v roce 2006 definitivně opustili pod hranicí volitelnosti.
Hlasování pracujících a mladých lidí dnes a zítra bude spíš taktické. Pochopitelné jsou všechny důvody pro radikálně demokratické a/nebo sociálně protestní hlasy a výběr mezi Zelenými, Piráty nebo KSČM (která se na poslední chvíli v souvislosti s možnou budoucí těžbou lithia nahlas přihlásila k pozapomenuté části svého programu, tedy veřejnému vlastnictví, ačkoliv prolomení limitů těžby uhlí ve prospěch jiného koncernu vehementně podporovala) a částečně ČSSD (viz její, jakkoliv nedůvěryhodná, kampaň za zvýšení mezd a důchodů). Ani jedna z těchto stran ale nemůže vzbudit nadšení, ani jedna z nich nepředstavuje kýženou platformu změny opřené o opomíjenou většinu mládeže a pracujících.
Absence demokratické, radikální a bojovné, skutečně levicové alternativy je hlavním znakem všech velkých voleb v našem regionu v posledním měsíci. A právě ta musí být hlavním bodem všech diskuzí mezi aktivními mladými lidmi a pracujícími se stejnou naléhavostí, s jakou se seskupují ultrapravicoví hochštapleři.
Socialistická alternativa proto vyzývá všechny poctivé aktivisty odborů, protestních, antirasistických, sociálních a ekologických hnutí, iniciativ žen, utlačovaných menšin, ale i skutečnou levici poskrovnu zbývající v některých stranách k otevřené diskuzi. Máme-li zastavit rozpínavost stran velkého byznysu a postavit hráz ultrapravici, je nejvyšší čas.
Principem musí být rozchod se všemi stranami a politiky, kteří prosazují škrty, privatizaci a omezování práv pracujících a mladých lidí, kteří jdou na ruku korporacím devastujícím životní prostředí. Nová levicová alternativa se musí soustředit především na široké kampaně na pracovištích, ve školách a místech bydliště, volby musí považovat pouze za jeden z prostředků, nikoliv za cíl. Nesmí připustit žádný prostor pro rasismus, diskriminaci žen, zahraničních dělníků a dělnic, národnostních nebo sexuálních menšin. Musí se otevřeně vymezit proti kapitalismu, jeho globálním a regionálním institucím a předestřít alternativu demokratické socialistické společnosti oproštěnou od stalinistických řetězů a sociálně-demokratických kompromisů s velkým byznysem.