a proč jsme proti ní i my

Česká republika zůstává poslední zemí v Evropské Unii, která se nevyslovila k Lisabonské smlouvě. Ta má dát rámec budoucí podobě EU. Vláda problém s rozhodováním přesunula na Ústavní soud, ale rýsují se dvě koalice - "příznivců" (proevropská část ODS, KDU-ČSL, SZ a ČSSD) a "odpůrců" (většina KSČM, klausovská (nacionalistická) část ODS). V EU zatím smlouva prošla ve všech zemích s výjimkou Irska. Zatímco česká média dávají sluchu irským konzervativním odpůrcům, samotná realita v Irsku je jiná - důvody odmítnutí byly sociální a levicové.

Odpor proti Lisabonu byl zleva

Všechny etablované strany, vedení odborů, církve a celebrity se vyslovovali pro přijetí Lisabonské smlouvy. Proti byla část pravice, z důvodů možnosti eutanázie a povolení interrupcí, kvůli otázce daní, a neparlamentní levice, včetně masy pracujících. Referendum zaznamenalo větší než obvyklou účast - 53,1 %, ze které 53,4 % se vyslovilo proti. Proti byli převážně studenti (72 %, a mladí mezi 18 - 24 65 %), námezdně pracující (74 %), ženy (56 %). Naproti tomu smlouvu podporovali kvalifikovaní zaměstnanci (58 %), samostatně podnikající (60 %) a manažeři (66 %). Proti byla většina obyvatel měst.
Rozhodujícím důvodem nebyl vznik evropské armády a strach z branné povinnosti, čímž se snažily kampaň zdiskreditovat vládní strany. A dokonce jen 6 % odpůrců považovalo za nejdůležitější "ochranu nízkých daní", jen 2 % označili za nejdůležitější zabránit "zavedení evropské legislativy ohledně svazků stejného pohlaví, interrupce a eutanázie". Víte to vůbec, pane prezidente, národovci a konzervativci v ODS a Národní straně?

Hlavním důvodem pro většinu studentů, mladých lidí, žen a pracujících byla nedůvěra k establišmentu, obava z ochrany pracovních práv, z privatizace veřejného sektoru, především zdravotnictví a školství. Na to se ale průzkumy veřejného mínění neptaly. Že to tak je, svědčí, že v průzkumu Sunday Bussiness Post 76 % odpůrců smlouvy nesouhlasilo s tvrzením, že smlouva "posílí práva zaměstnanců".

Kampaň podporující smlouvu zdůrazňovala nutnost modernizace EU, změnu struktur k větší akceschopnosti, ale nebyla schopna odpovídat na oprávněné obavy lidí. Nečitelnost a složitost smlouvy znesnadňuje odhalit její charakter, pro odborové předáky k její podpoře stačí tzv. Charta základních práv, která ale žádná nová práva zaměstnanců nepřináší.

Kromě liberální kampaně Libertas okolo multimilionáře Declana Ganleyho a konzervativní Coir náboženských a konzervativních skupin tu byla především Kampaň proti Evropské ústavě (CAEUC) zahrnující třináct stran, další skupiny a aktivisty, spojené s levicovým Ne. V médiích byla nejčastěji s touto kampaní spojována parlamentní Sinn Fein, že ale významný vliv měla i naše sesterská Socialistická strana (SP, hlásící se k Výboru za dělnickou internacionálu), svědčí tento citát z Evening Herald, kde Terry Prone mezi 10 důvody odmítnutí smlouvy uvádí: "Zapomnělo se na vliv takových individualit jako je Joe Higgins [zastupitel SP a její bývalý poslanec]. Joe Higgins je instituce. Je víc než jen kuriozita. Lidé, kteří nemají levičáctví v těle, se s ním identifikují, protože ho považují za poctivého, zaujatého a vtipného. Když prohlásí, že zdravotní péče je ohrožena privatizací, souhlasí s ním".

SP vydala dva letáky s hesly "Ne privatizaci školství a zdravotnictví - Ne Lisabonu" a "Na obranu platu pracujících a pracovních podmínek - Ne Lisabonu". Oba měly obrovský ohlas, i ministryně zdravotnictví Marry Harney v rozhlasové debatě obvinila Joe Higginse a SP z vyvolávání paniky. Řada lidí se SP ozývala s tím, že právě tato hesla je přesvědčila hlasovat proti smlouvě.

Proč jsme proti smlouvě

Evropské mocnosti chtějí hrát ve světovém měřítku větší roli, rády by, aby EU měla jednotnou hospodářskou, zahraniční a vojenskou politiku, aby dokázala hlídat své nejbližší okolí (například Kosovo). Proto Lisabonská smlouva má usnadnit rozhodování. Proto Polsko a Česká republika, ekonomicky slabší, se obávají snížení svého významu, a proto je proti Lisabonu i část ODS a zřejmě i to je důvod odmítání z části KSČM.

Namísto obhajoby "národních zájmů vlastníků a části establišmentu" se hlásíme více k argumentům našich kamarádů v SP. Lisabonská smlouva má usnadnit propojení kapitálu napříč Evropou, uvolnit "národní" předpisy tak, aby bylo snazší podnikat v druhých zemích, dokonce se mluví o tom, že zaměstnávání v druhých zemích se může řídit zákony ze zemí, odkud podniky pochází - jinými slovy, pro zaměstnavatele bude například výhodnější mít své sídlo v Maďarsku, Slovensku nebo baltických zemích, aby mohl platit nižší daně a menší odvody na sociální a zdravotní pojištění.

Jakou šanci má smlouva dnes?

O smlouvě se v ČR bude rozhodovat v parlamentu a tam, zdá se, mají její příznivci většinu. I Ústavní soud ji víceméně podpoří, tak jako víceméně podpořil vládní reformu. Nejde o zákony, nejde o "právní systém", jde o politická rozhodnutí. A kompromis mezi ODS a ČSSD ohledně Lisabonu otevře cestu ke kompromisu ohledně radaru. Zvláště až Obama jako nový prezident přislíbí, že systém bude více zapojen do struktury NATO.

V Irsku samotném se chystá opakování referenda a Evropská komise slibuje ústupky směrem k Irsku (jde ale o kosmetické záležitosti podružných věcí, jako jsou daně, evropská armáda a interrupce). Mediální masáž ("jsme jediní v Evropě") hrozí zlomit odpor pracujících a mladých lidí. Nicméně, jedna věc je smlouva na papíře a druhou její naplnění. V době nastupující hospodářské krize se bude EU snažit postupovat jednotně, zároveň hrozí rozkol v eurozóně, kdy ne všechny země budou schopny udržet svá hospodářství ve spojení s ostatními jednou společnou měnou. Pravděpodobně se bude eurozóna dělit, s Německem, Francií a Beneluxem na jedné straně, Itálií a Řeckem na straně druhé.

Porážka Lisabonské smlouvy v Irsku a neexistence nějakého "plánu b" ukazuje, jak slabá je autorita establišmentu a jak nepřipravený je čelit problémům, které přicházejí. Pro pracující a mládež z toho vyplývá závěr: potřeba vytváření vlastní politické alternativy, nedůvěra establišmentu a možnost vlastního nezávislého hnutí protestu.