Radikální levice nemusí pasivně přistupovat na antikomunistickou hysterii. Odpor proti stalinismu není výhradní doménou pravice. Primitivní
antikomunismus má jen zakrýt fakt, že kapitalistický triumfalismus je jedna velká prázdná nádoba. Socialistická alternativa iniciativou k této
akci usiluje o otevřené shromáždění nestalinistické levice nejen jako připomenutí stalinistického bezpráví, ale především jako demonstraci
proti jednomu z pilířů prakticky neomezené vlády bank, korporací a jejich politiků - antikomunistického "vymítání" jakékoliv společenské kritiky,
která odmítá "svaté" principy vykořisťování a útlaku. Záviše Kalandru si žádný politický proud nemůže "přivlastňovat".
K žádnému se na nechtěném sklonku života přímo nehlásil. V jeho odvaze vystoupit radikálně a otevřeně proti moskevským procesům,
nadělat si nepřátele ve stalinistické KSČ, nevzdat se svých zásad a nakonec pro to všechno i obětovat život je ale dodnes inspirace pro všechny, pro které není socialismus jen vlastní karikatura nebo prázdný pojem.

Projev na shromáždění nestalinistické radikální levice 27. 6. Újezd

Po roce 1989 se zdálo, že necelých 14 % hlasů pro KSČM, navíc zbavenou všech nejhloupějších (a vrchních) představitelů moci před rokem
1989, znamená definitivní konec bývalého režimu. Jenže už tehdy se začala rozrůzňovat samotná charakteristika tohoto systému, slovo
stalinismus, které kdysi používala i Svobodná Evropa a Hlas Ameriky a které charakterizovalo systém jedné strany rozhodování od stolu a shora,
začalo být nahrazováno slovem komunismus nebo socialismus, které původně a dodnes znamenají svobodnou společnost rovných šancí pro
všechny, sociálně spravedlivou a rozhodující kolektivně. Ta náhrada nepřišla sama od sebe - systém, který se po roce 1989 začal tvořit, byl
kapitalismus, tedy systém postavený prvotně a hlavně na vlastnictví výrobních prostředků, které určuje vše ostatní.

Nová vrstva vlastníků vznikla z části díky restituci - návratu majetku (ne zahrádek, knížek, skleniček, ale továren) původním majitelům, kterým v nejlepším případě bylo o 40 let více. Druhým zdrojem růstu vlastnické třídy byla podniková byrokracie, která fungovala i před rokem 1989, ať už měla či neměla stranickou příslušnost. A třetím zdrojem nová podnikatelská vrstva, která využila všech skulin a fakticky zbohatla rychlou aktivitou - nákupem zboží na západ od nás a prodejem zde. Kromě nich začala podnikat (nebo v důsledku propouštění byla nucena) značná část řemeslníků, jejichž životní úroveň je dodnes velmi podobná životní úrovni zaměstnanců, jen jsou více "svými pány" (jejich závislost na kapitálu se projevuje jinak než u zaměstnanců). Nový systém potřeboval a potřebuje novou ideologii - prvotní iluze, že díky kupónové privatizaci se budeme všichni mít dobře, trvala jen do roku 1995 a jejím důsledkem bylo "přerozdělení" dříve státního majetku do soukromých rukou. Další iluze přišla se sociální demokracií a vstupem do Evropské Unie. Pro řadové zaměstnance dodnes strašák druhotné platební neschopnosti, propouštění a krachy kolem roku 1997 znamenají důvod zavírat oči nad nedostatky ČSSD. Pro mladé lidi ale znamenal Czechtek a jeho policejní rozprášení v roce 2005 takový popud k rozchodu s levicí (neoprávněně, protože nevládní levice tehdy demonstrovala společně s nimi), že z něj mohl těžit i neoliberální program TOP 09 s aureolou knížepána. Právě od té doby se znovu začala objevovat další iluze - iluze antikomunismu. "Nedokážeme-li se rázně vypořádat s minulostí" (15 let po roce 1989?), "nezvládneme ani budoucnost". Antikomunismus slouží vládní moci k udržení stávajícího pořádku - KSČM je tak vytlačena na okraj, ČSSD udržována jako stabilní státotvorná strana, strany kapitálu ODS a TOP 09 viděny jako "pokrokové" a ostatní menší strany "nuceny" kultivovat "levou" (ČSSD) tvář nebo "pravou" tvář (ODS) systému. Antikomunismus je spojen s anti-levicí, s anti-kolektivismem a jejich tématy: každý se má starat sám o sebe, každý má šanci se postarat sám o sebe, každý má stejná práva, ale i stejné povinnosti - z tohoto ohledu jsou zbytečné odbory, zbytečný sociální stát, zbytečná podpora znevýhodněných ("stejně si za to mohou sami") menšin. Pro každého, kdo nemá místo mezi establishmentem, není z rodiny velkých podnikatelů, se v této ideologii nachází nějaká nepřijatelná mezera. A tady má antikomunismus druhou, možná ještě šikovnější, odpověď: A kdo je proti nám, musí být komunista, čti příznivec režimu před rokem 1989, čti byrokrat, policajt, diktátor, násilník, terorista. A ono to kupodivu chvíli - tedy pět let - funguje. Cena, jakou za to platíme a budeme platit, je vysoká: nejistota důchodu - jakožto příjmu pro dnešní padesátníky, jakožto všeobecné perspektivy pro dnešní čtyřicátníky a třicátníky; nejistota pracovního místa všude tam, kde je vyšší nezaměstnanost (a samotná nezaměstnanost); neschopnost odborů bránit zaměstnance, protože se nestaly a nestávají kolektivním orgánem samotných zaměstnanců. A mohli bychom pokračovat. Závěr: pracující potřebují zlomit svou provázanost se stranami (pokud v ně ještě mají vůbec iluze), které jim jen slibují a které je nemožné ke slibům donutit, a zároveň musí hledat své společné společenské zájmy a vytvářet svou vlastní politickou alternativu. K tomu musí obnovit/přebudovat/vytvořit odbory. Vítáme všechny snahy na radikální levici o diskusi nad těmito tématy, o spolupráci v těchto oblastech. Nepřistoupit na antikomunismus ještě neznamená nemluvit o zločinech stalinismu. Naopak pravdivě poznat historii tak, abychom se z ní mohli použit pro zítřek. Stalinismus je mrtev, kapitalismus v krizi, ať žije socialismus!