Lynn Walsh, 19. 2. 2010

Ekonomická krize v Řecku vyvolává šokové vlny napříč evropskou finanční a politickou infrastrukturou. Jedinou věcí, nad kterou se shodne politický establishment EU a Řecka, je, že náklady této krize musí zaplatit pracující.

Řecko otřáslo základy eurozóny

Řecko, v současnosti nejslabší článek v řetězci dalších slabých článků eurozóny, vyvolalo vážnou krizi společné měny. Krize eura bude mít vážný dopad nejenom pro eurozónu, ale i pro kapitalismus v Evropě jako celek. Přízrak toho, že Řecko nesplní své závazky, zvyšuje náklady na půjčky pro ostatní těžce zadlužené země jako je Španělsko, Portugalsko, Itálie a Irsko. Ačkoliv podíl Řecka na HDP eurozóny činní jen 2,5 %, hrozba státního bankrotu Řecka vyvolá otázky o životaschopnosti eura jako společné měny. Rozpad eurozóny, o kterém vážně uvažují někteří kapitalističtí stratégové, by vyvolal křeče ve světovém finančním a měnovém systému. Pro začátek by mohlo selhání Řecka vyvolat kolaps některých evropských bank držící řecké vládní dluhopisy (celkově ve výší 300 miliard €), což by mohlo podnítit novou fázi krize globálního bankovního a finančního systému. Řecko představuje spouštěcí mechanismus, který odhaluje rozpory spočívající ve společné měně.

Krize eurozóny

Reformy požadované mocnostmi EU vedené německým kapitalismem byly pojmenovány jako "útok tsunami". Škrty v navrhovaném měříku by zpustošily sociální služby a přinesly by obrovské zvýšení daní, počínaje DPH. Paradoxně jsou tyto "reformy" předkládány "socialistickou" vládou (PASOK) George Papandrea. “Tsunami” se již střetly s "řekou hněvu", sérií masových a celonárodních stávek a protestů. "Bruselští byrokraté chtějí vidět krev v aténských ulicích", napsal jeden masový deník. "Jsme ve válce s vládou", prohlásil bývalý levicový poslanec, "protože ta je ve válce s námi." "Proč bych měl jako pracující platit za chyby v politice?" ptal se jeden učitel na demonstraci veřejného sektoru. "Pracující nemohou být obětním beránkem. Proto se musíme bránit."

Několik kapitalistických komentátorů však varuje, že škrty takového rozsahu zapříčiní výbušnou sociální a politickou reakci, nejenom v Řecku, ale napříč Evropou.

Řecko je jedním z nejslabších evropských kapitalistických států. Kumulovaný veřejný dluh je skoro 300 miliard €, což představuje 112 % HDP, očekává se, že vzroste na 130% v roce 2013, pokud se neuskuteční rozsáhlé škrty ve výdajích kombinovaných se zvýšením daní. Kromě toho, současné dluhy mohou být dokonce vyšší než vypadají v národních účtech, díky použití různých komplexních finančních nástrojů, vytvořených k zakrytí skutečné výše dluhů. Obrovská výše dluhů narostla díky neskutečně špatnému hospodaření vlád a nepřinesla žádný užitek řecké pracující třídě. Pouze pracující, kterým je daněna mzda, skutečně platí oficiální úroveň daní. Je odhadováno, že vláda ročně přichází o 30-40 miliard € díky daňovým únikům.

Řecko bylo tvrdě zasaženo globální recesí, s propadem HDP o 1,1% za poslední rok a odhadovaným poklesem o 1 % během roku 2010. Pokles vyústil v masovou nezaměstnanost, obzvláště mezi mladými lidmi. Řecký veřejný dluh byl hromaděn po mnoho let a nebyl žádným tajemstvím. Nicméně, dluhová krize byla vyvolána v prosinci, když ratingová agentura Fitch snížila hodnocení řeckých dluhopisů z A- na BBB (za vlády sociální demokracie PASOK po té, co ve volbách porazila pravicovou Novou demokracii). To zvýšilo sazbu úroků, které musela řecká vláda platit ze svých dluhopisů, skoro na 7%, 3,8% nad úroveň dluhopisů německé vlády. Velcí globální obchodníci s dluhopisy začali rozšiřovat domněnky o neschopnosti řecké vlády splácet své závazky.

Euro kazajka

Ekonomiky eurozóny byly vážně zasaženy globálním poklesem. Propad z vrcholu na dno - 5% (ve srovnání např. s propadem 3,8% v hospodářství USA). Poslední ukazatele za 4. čtvrtletí 2009 zobrazují nepatrný růst v největších ekonomikách, Německu a Francii, s pokračujícím záporným růstem v periferních zemích: Portugalsku, Itálii, Řecku a Španělsku - nelichotivě označovaných jako PIGS nebo PIIGS, jestliže je zahrnuto i Irsko. S oddělenými měnami by měny zemí s přebytky směrovaly ke zhodnocení, zatímco měny zemí s deficitem k poklesu, což by vyrovnávalo nerovnováhu. To je nemožné s jednotnou měnou. Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko jsou v různé míře zatíženy dluhy, ať už ve veřejném, podnikatelského sektoru nebo v sektoru domácností. Řecko má v současnosti rozpočtový deficit 12,7% a kumulovaný veřejný dluh 112 € miliard. Boom ve Španělsku a Irsku byl silně závislý na realitní bublině, která nyní splaskla. Periferní ekonomiky využívaly výhod nízkých úrokových sazeb eurozóny a laciných úvěrů k financování vlastního růstu. Ačkoliv každá vláda vydala vlastní dluhopisy, zdánlivá "bezpečnost" euro jim umožnila vypůjčovat si peníze za nižší úrokové sazby. Jako samostatné ekonomiky by vlády zvýšily úrokové sazby ve snaze omezit růst bublin. V eurozóně však Evropská centrální banka (ECB) stanovila společnou nízkou úrokovou sazbu, které je zvláště výhodná pro velké ekonomiky, jako je Německo. Rozmach v předchozím vzestupu nízkých úrokových sazeb a silného eura, který zvýhodňoval přebytek vývozců jako je Německo, Nizozemsko a Francie, podporoval rozmařilé utrácení a půjčování ve slabších ekonomikách.

"Je velmi nepravděpodobné, že Řecku bude umožněno neplnit a nesplnit své závazky", poznamenal ekonom Antonio Missoroli. "Ale nikdo to nechce říci nahlas, aby nepolevil tlak na řeckou vládu.” Řecký krach, pod tlakem finančních trhů, může spustit dominový efekt napříč eurozónou. Následující setkání evropských ministrů financí po evropském summitu 10.-11. února požaduje dokonce vyšší škrty. To navzdory tomu, že řecká vláda slíbila snížit svůj deficit o 4 procenta na 8,7% HDP do konce tohoto roku - což je divoké a politicky výbušné snížení.

Východisko pro Řecko?

Pokud by Řecko nebylo součástí eurozóny, mělo by možnost devalvace vlastní měny (drachmy). Slabší měna by znamenala lacinější řecký export na světové trhy, pravděpodobně by nastartovala export a snížila obchodní deficit. Tak např. britský kapitál získal určitou výhodu z pádu libry v nedávné době. Nicméně v dnešní době by ústup z eura pro řecký kapitalismus neposkytnul jednoduché řešení. Návrat k drachmě, která by neodvratně byla slabší než euro nebo ostatní hlavní evropské měny, by nepochybně podnítil turismus. Nicméně, i kdyby došlo ke zlevnění exportu díky devalvaci, výrazný růst vývozu by závisel na širším evropském zotavení, jelikož většina vývozu Řecka je realizována s ostatními evropskými zeměmi. Do současné doby řecký kapitalismus nebyl proexportně orientován: 70 % HDP připadá na spotřebu vysoce závislou na půjčkách. Dvě hlavní průmyslová odvětví stavebnictví a loďařství jsou v krizi v důsledku kolapsu bubliny cen nemovitostí a globálního propadu.

Řecko by stejně tak čelilo jiným problémům. V očekávání návratu k drachmě by bohatí Řekové převedli své úspory na euro účty v jiných zemích eurozóny, aby zabránili znehodnocení. Kromě toho by se splácení řeckých dluhů, především vládního dluhu, ale také mnoho hypoték, obchodních a soukromých půjček, nominovaných v eurech, devalvací drachmy prodražilo. Z ekonomického hlediska, drastické škrty nevyřeší krizi. Ponecháme-li stranou sociální a politické důsledky, divoké škrty podkopají jakoukoli možnost zotavení řeckého hospodářství. Škrty, tak jak jsou nyní požadované, pravděpodobně prodlouží propad a povedou k ještě výraznějšímu útlumu v několika příštích letech.

V této fázi se zdá pravděpodobné, že Papandreova vláda se bude snažit zůstat uvnitř eurozóny. Odhaduje se, že ECB a hlavní vlády eurozóny budou nuceny zachránit Řecko, jelikož selhání Řecka by mělo devastující účinek na životaschopnost eura.

Na evropském summitu 10.-11. února byla veřejně slíbena podpora pro Řecko. Závěrem summitu bylo, že se nepřipustí selhání v Řecku, nicméně nebyl přijat žádný konkrétní balíček finanční podpory. Ten vláda kancléřky Merkelové zablokovala. V posledních dnech, prezident ECB Trichet, učinil nové prohlášení slibující obranu řeckých dluhopisů. Finanční trhy, tj. velcí obchodní spekulanti, kteří obchodují se státními dluhopisy, nejsou ale přesvědčeny. Řecká vláda je nucena platit vyšší a vyšší úrokové sazby za své dluhopisy, což přispěje k akumulaci veřejného dluhu.

Možnosti odchodu nebo vyloučení

Vzhledem k rozporu mezi fungování společné měny a soupeření mezi 16 národními státy, rozpad eura je v určitém okamžiku nevyhnutelný. Je samozřejmě obtížné předpovědět načasování. Krize může být i delší.

Euro možná přežije nějakou dobu, i kdyby jen proto, že by rozpad eurozóny vyvolal masivní ekonomickou a politickou krizi evropského kapitalismu. Rozpad by mohl začít s odchodem (či dokonce vyloučením) jedné ze slabších ekonomik (Řeckem a ostatními členy PIIGS jako hlavními kandidáty). Až donedávna byl odchod nebo vyloučení považován za 'nemyslitelný' vládami členských států EU a Evropskou komisí. Nicméně, možnost odchodu z eurozóny je stanovena v Lisabonské smlouvě a Evropská centrální banka v nedávné době studovala důsledky odchodu / vyloučení.

Nemusí to být ale jedna ze slabších ekonomik, která odejde jako první. Jednou z možností je, že německá vláda, tváří v tvář odporu proti zachraňování slabších 'poživačných' ekonomik, odejde z eurozóny. "Místo toho, aby Řecko a další opustily euro, konzultační společnost Connelly Global Adviser navrhuje, aby Německo mohlo opustit eurozónu. Je to extrémní návrh, mezi mnoha extrémními scénáři, ale alternativy nevypadají o moc lépe". (Lex: Sov Story, Financial Times, 6. února). Německo by navíc mohlo být doprovázeno ostatními zeměmi, např. Nizozemskem a Belgii, v nové měnové zóně marky.

Tempo vývoje eura bude také záviset na dráze evropské a světové ekonomiky. Obnova hlavních kapitalistických ekonomik může prodloužit životnost eura. To by mohlo přispět k devalvaci eura vůči dolaru a ostatních měn (včetně čínského jüanu, který je zavěšen na dolar). Slabší euro pomůže vývozu velkých výrobců, jako je Německo, ale jelikož většina řeckých vývozů je uskutečněna v rámci Evropy, nezíská se tím mnoho výhod, s výjimkou cestovního ruchu.

Trvalé oživení evropského kapitalismu však zdaleka není jisté. Největší evropské ekonomiky se těšily z určitého oživení v polovině roku 2009, a to především díky různým stimulačním balíčkům (zejména díky šrotovnému). Hospodářský růst však byl nejistý v posledním čtvrtletí roku 2009 a je stále záporný ve slabších ekonomikách. Období stagnace (s vysokou mírou nezaměstnanosti a se slabým hospodářským růstem) nebo obzvláště poklesu nepochybně zvýší tlak na euro. Stratégové evropského kapitalismu se velmi zdráhají opustit euro. Na druhé straně jen velmi málo v současné době prosazují myšlenku, že euro postupně povede k ekonomické a politické unii v Evropě.

Ve skutečnosti prodloužená ekonomická krize a politické otřesy zintenzivní rozpory mezi národními státy v eurozóně (zejména posílením nacionalismu).