Jako po celém světě i v Turecku je krize způsobem, jak snížit náklady na pracovní sílu. Státní podnik Tekel měl monopol na výrobu alkoholu a tabáku, vláda usoudila, že nejlepším by bylo ho privatizovat, mělo být propuštěno dvanáct tisíc zaměstnanců a část továren zavřena. Od 15. prosince ale zaměstnanci odmítli být ovcemi jdoucími na porážku. Od té doby trvá stávka, podpořená dvěma generálními stávkami, svolanými tureckou konfederací odborových svazů Turk-IS. Stávka má obrovskou společenskou podporu - v době stávky solidárních akcí se konaly demonstrace napříč Tureckem, solidaritu vyjádřila dokonce i skupina horolezců při svém výstupu.

Vláda chtěla zavřít všech čtyřicet sběrných míst pro tabákové listy a surový tabák, které měly zůstat ve veřejném vlastnictví jen do konce ledna, a převést tamní zaměstnance do jiných odvětví. Prostřednictvím tohoto hrozí dvanácti tisícům zaměstnanců masivní snížení mzdy, ztráta sociálních práv a smlouvy na dobu určitou namísto pevných pracovních smluv. Výběr byl mezi těmito podmínkami a nezaměstnaností. Zaměstnanci si ale vybrali třetí možnost: bojovat, dokud nebudou jejich požadavky splněny.
Všechno začalo v roce 2002, kdy vláda převedla část produkce alkoholu do soukromých rukou. V roce 2006 byla produkce tabáku z Tekelu prodána za 1,7 miliardy dolarů společnosti British American Tobacco (BAT). Převod výroby je spojen se zhoršováním pracovních podmínek a když zaměstnanci obdrželi nabídku převodu černé na bílém, postavili se proti.
15. prosince se z více než sta provincií celého Turecka sešli zaměstnanci v Ankaře před sídlem vládní strany AKP. Očekávali, že tak silný protest stranu, kteoru mnozí volili, přesvědčí k ústupkům. Jenže namísto dialogu je čekala policie, obušky a slzný plyn. Premiér Erdogan zaměstnancům vyčetl, že jsou líní, pomalí, atd. Proto řada zaměstnanců se rozhodla zůstat v hlavním městě ve stanovém městě a jít do ostřejšího konfliktu, než si před tím dokázali představit. Drtivá většina zaměstnanců ve volbách volila AKP a očekávala od ní, že dodrží sliby, že zaměstnanci budou mít po privatizaci stejné pracovní podmínky. K tomu ale nedošlo, proto ten vztek.
Jde o největší konflikt za posledních dvacet a možná více let. Vedení odborů, jak konfederace Turk-IS, tak odborového svazu TEK GIDA IS, ve kterém jsou zaměstnanci Tekelu, se snaží vyjednávat s vládou a souběžně s tím zabránit radikalizaci stávky. Jejich dvojí taktika je stále více neúspěšná - 17. ledna se v Ankaře sešlo na sto tisíc pracujících na demonstraci, ve které se hlasitě skanduje požadavek na generální stávku. O té předáci stále mlčí.
Stanové městečko má podporu obyčejných zaměstnanců, hasičů, železničářů, studentů, z počátku i opozičních stran, které touží se zviditelnit proti AKP, ale s rostoucí radikálností stávky se od stávky oddělují. Po demonstraci se jeden menší svaz vyslovuje pro generální stávku. Ostatní, nakonec a pod obrovským tlakem zdola, se přidávají také.
Všechny staré předsudky proti Kurdům, proti socialistů a pro turecký nacionalismus berou za své. Hlavní nepřítel: vláda a plány privatizace, hlavní spojenec: pracující napříč Tureckem.
Stávka 4. února má masovou podporu, účastnilo se jí na dva miliony lidí, zapojilo se 6 konfederací odborových svazů, ale dalších šest dní se neděje nic. Vedení Turk-IS čeká na jednání s vládou. Namísto delegátů z pracovišť Tekelu stále rozhodují a vyjednávají zástupci konfederace. Ani druhá generální stávka 20. února, která přivedla lidi do Ankary a stanové městečko se proměnilo v jeden velký diskusní sál, nedosáhla vítězatví.
V zemi, kde donedávna právně neexistoval kurdská menšina, kde se představitelé levice setkávali běžně se zastrašováním, se najednou mění dějiny - ve stanovém městečku jsou vedle sebe Čerkezi, Turci, Kurdové, učí se poslouchat, vyměňovat si hudbu, tance, kulturu.
Ani taktika zastrašit zaměstnance nabídkou: "buď vezmete novou práci, horší podmínky nebo nic" nakonec nevyšla. Soud 1. března rozhodl, že termín lhůty, do které se zaměstnanci musí rozhodnout, se prodlužuje. Jinými slovy: solidarita trvá, lidé se nevzdávají. Stanové městečko toto rozhodnutí vítá jásotem, tanci, hudbou.
Evropská Unie vyjednává s Tureckem o přistoupení k Unii. Stávkou turečtí pracující ukazují cestu i evropským. Proto poslanec Evropského parlamentu za irskou Socialistickou stranu (organizace Výboru za dělnickou internacionálu) Joe Higgins navštívil stávkující a o jejich protestu mluvil i v Evropském parlamentu.
Přesto pořád chybí to nejdůležitější: program, jak vyhrát. Ani oficiální levice, ani odborové hnutí zatím takové kroky nepředkládá.
Podle nás jsou důležité "výbory aktivistů" organizující, řídící a koordinující boj, stejně jako myšlenka stupňování generální stávky (ta je v Turecko zakázána, takže se mluví o "všeobecné akci") tak, aby zahrnovala více a více lidí a více a více jejich požadavků. Část lidí stále spoléhá na předáky, i když ne bezhlavě, spíše se teprve rodí tradice kontroly odborů zdola.