|
Zatímco čeští skláři dosáhli jen vyplacení zadržených platů, skláři v irském Waterfordu po osmitýdenní okupační stávce udrželi "svůj" podnik v chodu - bohužel jen s pětinou zaměstnanců. Porovnáváme oba tyto konflikty a snažíme se v nich najít příklad pro příští střety.
Waterford Crystal: Po osmi týdnech okupační stávky hubená remíza
Z vnitřního pokynu bezpečnostní agentury, že příští týden se bude propouštět a mají být připraveni bránit podnik před možnými "excesy", pochopili zaměstnanci, že jde do tuhého. A jak už to bývá, nikdo nic nevěděl jistě, nikdo nic nechtěl říct, ani potvrdit. Z obavy před propouštěním se zaměstnanci rozhodli obsadit podnik a jeho výstavní síň, po desetiletí cíl turistů. Požadovali pomoc vlády, své obavy sdělovali v letácích obyvatelům města a dalším pracujícím, poskytovali desítky, až stovky rozhovorů, posílali delegace po Irsku, Skotsku, Anglii a Walesu.
Na jejich podporu proběhlo několik místních demonstrací a shromáždění, skláři šli v čele odborové demonstrace proti novému důchodovému systému v polovině února v Dublinu. Obrazně řečeno, každý jim držel palce. Odbory, jejichž špičky se na okupační stávku dívaly s nedůvěrou, až s nechutí, horečnatě jednaly s možnými novými vlastníky. Ti ale neměli zájem udržet všechna místa, šlo jim o značku, konkurenci a kontakty v zahraničí.
Po osmi týdnech odbory podepsaly dohodu s jediným vážným zájemcem, americkou firmou KPS, která odkoupila část podniku. 480 lidí ztratilo práci, 110 zůstalo naplno, 50 na částečný úvazek. Důchodové pojištění propuštěných zaměstnanců zůstává problémem. Zaměstnanci i řadoví odboráři popisovali své pocity: "Byli jsme postaveni zády ke zdi, k hlavě nám vedení mířilo pistolí - ber nebo nech." Město žilo z turistického ruchu, sklárna a její výstavní galerie byly vyhlášeným cílem. Budoucnost je černá. Přes mezinárodně vyslovovanou podporu se výsledek rovná hubené remíze. Sklárny v Česku
Problémy českých skláren a porceláren se dají shrnout do několika společných rysů: vlastníci si půjčili na zakoupení továrny od bank, továrnou ručili a půjčovali si další úvěry na provoz. Továrny, kterým konkuroval levný a méně kvalitní porcelán a sklo z Číny, přežívaly ze dne na den, zakázky byly, ale peněz na pravidelné splácení úvěrů příliš nebylo, obzvláště na splácení dlouhodobých úvěrů určených na zakoupení továrny. V době celosvětové bankovní krize banky začínají šetřit a opatrněji půjčovat. Větší sklárny, Bohemia Crystal a Crystalex, a porcelárny se tak dostaly do vlastními silami neřešitelné situace a byly nuceny skončit výrobu nebo ji prodat někomu jinému. Pro majitele nutnost hledat jiné investice pro své úspory, pro zaměstnance životní tragédie, navíc "okořeněná" tím, že podle tehdejšího zákona dokud nejste propuštěni, nemáte nárok na podporu, dlužné částky za nevyplacené výplaty se nedají vymáhat ani po nuceném správci bankrotujícího podniku. Odbory dvakrát do Prahy přivezly stovky sklářů, aby na problém upozornili, a nakonec určitou podporu propuštění zaměstnanci dostali.
Zkušenost pro skláře a všechny pracující
Mnohý z českých sklářů určitě se zájmem bude přemýšlet - co je lepší, který z typů akcí přinesl lepší výsledek: demonstrace před vládou, odstupné a čekání na možného nového vlastníka, nebo okupační stávka, která dosáhne podobně hubeného výsledku. I pro další zaměstnance a odboráře je taková otázka důležitá. Jenže je špatná: demonstrace nebo stávka, okupace podniku nebo petice jsou jen formy sebeobrany. Mnohem důležitější je otázka: co požadovat. Mají-li zaměstnanci sebedůvěru, že jejich práce má smysl, že o jejich výrobky je zájem, resp. že mohou najít způsoby, jak výrobu přeměnit tak, aby o výrobky zájem byl, pak je namístě požadovat zestátnění namísto prodání pod cenou novému majiteli, který navíc nezaručí pracovní místa a stejné pracovní podmínky všem. V případě českých skláren, ve kterých měl stát výraznou účast v podobě podílu akcií (jenže právně mu ta účast neumožňovala nějak zasahovat), každý očekával pomoc státu a drtivá většina sklářů by nebyla proti zestátnění. Nelze očekávat, že vlády, jako je Topolánkova nebo irská, se zestátněním přijdou sami. A že státní správa v jejich případě se bude nějak výrazněji lišit od konkurzní správy - tedy dočasného řešení s cílem najít nového vlastníka. Na západě se této formě "řešení" říká "privatizace zisků a zestátnění dluhů".
Zestátnění v jiné podobě by znamenalo, že by odbory a/nebo skupiny zaměstnanců zformovaly své orgány správy, otevřely účetnictví k veřejné kontrole, aby bylo jasné, kam a proč se ztratily peníze. Takové řešení, které v Česku vypadá jako naprostá utopie, bylo určitě blízké mnoha sklářům, včetně místního odborového vedení, ve Waterfordu. Bohužel odboroví předáci vychovaní po léta strategií "sociálního partnertství" namísto na své kolegy a kolegyně spoléhali na "sociální partnery" - nové majitele a vládu. A zaměstnanci zase nedokázali překonat svou důvěru odborovým předákům ("oni nás přece nezradí, jsou to jedni z nás") a nedůvěru k sobě. Znárodnění bylo ve Waterfordu bráno jako poslední šance, poslední záchrana.
Jak se nálady mění, dokládá Donie Fellová (zaměstnankyně Waterford Crystal) v rozhovoru pro The Socialist [časopis irské Socialistické strany, člena Výboru za dělnickou internacionálu]: "Musíme se probrat a zastavit to. Musíme se přestat bát mluvit a požadovat zestátnění. Naše odbory musí přestat nadbíhat vlastníkům a musí začít dělat to, k čemu jsou určeni, zastupovat nás, proto je platíme".
V době krize není žádné pracovní místo (snad s výjimkou práce exekutorů) jisté. V obraně pracovních míst a podmínek máme šanci uspět jen tehdy, budeme-li si vědomi své síly, donutíme-li odborové předáky změnit způsoby práce nebo je nahradíme novými. Na pořad dne se vrací požadavky na zestátnění pod kontrolou zaměstnanců, na řešení v rámci odvětví, v rámci národních i nadnárodních celků s pomocí demokratického plánu výroby. Od vlastníků, kteří sami plánování denně používají ve své práci, se ale něčeho takového nedočkáme. Musíme se obnovit jako pracující třída, obnovit své organizace, odbory a politickou reprezentaci. Bez toho nás čeká jen žebrání u bran podniků na milost vlastníků.
|